<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0"
	xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/"
	xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/"
	xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/"
	xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom"
	xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/"
	xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/"
	>

<channel>
	<title>Ó živote &#8211; bashka</title>
	<atom:link href="http://bashka.cz/category/o-zivote/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" />
	<link>http://bashka.cz</link>
	<description>be creativ i ty</description>
	<lastBuildDate>Thu, 23 Jul 2026 16:23:59 +0000</lastBuildDate>
	<language>cs</language>
	<sy:updatePeriod>
	hourly	</sy:updatePeriod>
	<sy:updateFrequency>
	1	</sy:updateFrequency>
	<generator>https://wordpress.org/?v=7.0.2</generator>
	<item>
		<title>Nutná údržba mozku</title>
		<link>http://bashka.cz/nutna-udrzba-mozku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 23 Jul 2026 16:23:16 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kreativita]]></category>
		<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<category><![CDATA[Uklizeno]]></category>
		<category><![CDATA[Vize]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://bashka.cz/?p=871</guid>

					<description><![CDATA[Problém našeho zahlcení není v tom, že máme slabou paměť nebo malou inteligenci. Problém je, že náš mozek nebyl evolučně navržený pro množství informací, rozhodnutí a přerušení, která dnes každý den zažíváme. Když se řekne „udělat si pořádek v hlavě“, většina lidí si představí něco mezi meditací, koučinkem a motivačním citátem. Jenže neurověda ukazuje něco [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph"><strong>Problém našeho zahlcení není v tom, že máme slabou paměť nebo malou inteligenci. Problém je, že náš mozek nebyl evolučně navržený pro množství informací, rozhodnutí a přerušení, která dnes každý den zažíváme.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Když se řekne „udělat si pořádek v hlavě“, většina lidí si představí něco mezi meditací, koučinkem a motivačním citátem. Jenže neurověda ukazuje něco úplně jiného.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Naše hlava není přehlcená proto, že jsme slabí nebo špatně organizovaní. Je přehlcená proto, že dnešní svět po našem mozku chce mnohem víc, než pro co byl evolučně navržen.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Každý den děláme stovky rozhodnutí. Přeskakujeme mezi emaily, zprávami, telefonáty, sociálními sítěmi, rodinou, prací a nekonečnými seznamy úkolů. Mozek přitom nepracuje jako počítač. Nemá nekonečnou kapacitu operační paměti.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Mozek není stavěný na multitasking</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Profesor Daniel Levitin, autor knihy <em>Organizovaná mysl</em>, popisuje, že skutečný multitasking prakticky neexistuje. Mozek neumí věnovat plnou pozornost dvěma náročným činnostem současně. Ve skutečnosti jen velmi rychle přepíná mezi jednotlivými úkoly.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A právě toto přepínání stojí obrovské množství energie.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Po každém vyrušení trvá desítky sekund až několik minut, než se naše pozornost vrátí na původní úroveň soustředění. Když se to během dne opakuje desítkykrát, nejsme unavení proto, že bychom hodně pracovali. Jsme unavení z neustálého přepínání.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Největší zátěž není práce. Jsou to otevřené smyčky.</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Psychologové tomu říkají Zeigarnikové efekt.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Mozek má tendenci neustále připomínat nedokončené věci. Nezaplacenou fakturu. Telefonát, který musíme vyřídit. Nápad, který nechceme zapomenout. Nepříjemný rozhovor, který nás čeká.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Každá taková otevřená smyčka zabírá část naší pracovní paměti.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Čím více jich máme, tím méně prostoru zbývá na kreativitu, rozhodování nebo hlubokou práci.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Proto často nepomůže dát si víkend volna. Pomůže uzavřít otevřené smyčky.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Rozhodování spotřebovává energii</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Lidský mozek není nevyčerpatelný.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Výzkumy dlouhodobě ukazují, že schopnost dělat kvalitní rozhodnutí během dne postupně klesá. Tento jev se označuje jako rozhodovací únava.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Proto mnohem častěji odkládáme důležité úkoly, saháme po nezdravém jídle, trávíme čas bezcílným scrollováním, děláme rozhodnutí, kterých později litujeme.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Ne proto, že bychom byli líní. Protože jsme vyčerpali mentální kapacitu.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Úklid hlavy není o paměti</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Jedna z nejzajímavějších myšlenek Daniela Levitina zní:</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Mozek není určený k ukládání informací. Je určený k práci s nimi.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Když si musíme pamatovat všechny schůzky, nápady, úkoly nebo nákupní seznam, používáme cennou pracovní paměť na něco, co může dělat papír, aplikace nebo dobře nastavený systém.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Každou informaci, kterou nemusíme držet v hlavě, můžeme využít na přemýšlení. </p>



<p class="wp-block-paragraph">A právě tam vznikají dobré nápady.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co vlastně znamená Úklid hlavy?</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Pro mě není <a href="https://bashka.cz/uklid-hlavy/" data-type="page" data-id="425">Úklid hlavy</a> žádná ezoterika ani motivační seminář.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Je to proces, při kterém společně hledáme všechno, co zbytečně zaměstnává vaši mysl. Neřešíme jen úkoly. Hledáme neuzavřené záležitosti, stará rozhodnutí, nejasné priority, dlouhodobý stres, chaos v projektech i v osobním životě.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Cílem není přidat další systém. Cílem je uvolnit kapacitu mozku.</strong></p>



<h3 class="wp-block-heading">Jak poznáte, že vaše hlava potřebuje uklidit?</h3>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Možná se poznáte alespoň v několika bodech.</strong></p>



<ul class="wp-block-list">
<li> Máte pocit, že pořád na něco myslíte.</li>



<li>Večer jste unavení, ale nedokážete vypnout.</li>



<li>Máte rozpracovaných deset věcí a žádná se neposouvá.</li>



<li>Zapomínáte drobnosti.</li>



<li>Obtížně se soustředíte.</li>



<li>Máte pocit, že jedete naplno, ale výsledky tomu neodpovídají.</li>
</ul>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>To nejsou známky neschopnosti. Jsou to příznaky přetíženého mozku.</strong></p>



<h3 class="wp-block-heading">Když se uklidí hlava, nepracujete víc. Pracujete chytřeji.</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Lidé po Úklidu hlavy často neříkají, že zvládnou dvakrát tolik práce.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Říkají něco úplně jiného.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>„Poprvé po dlouhé době se mi ulevilo.“</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">A právě to je začátek. Protože až když mozek přestane hasit desítky drobných požárů, může se znovu věnovat tomu, v čem je nejlepší.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Přemýšlení. Tvoření. Rozhodování.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Tak třeba i na vás se bude těšit na<a href="https://bashka.cz/uklid-hlavy/" data-type="page" data-id="425"> Úklidu hlavy.</a></strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Povídání, které vede k naslouchání</title>
		<link>http://bashka.cz/povidani-ktere-vede-k-naslouchani/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 07 May 2026 11:01:19 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://bashka.cz/?p=818</guid>

					<description><![CDATA[Mnohdy se ani nedozvím, že něco, co jsem vytvořila nebo udělala pomáhá někomu kolem mě přesně tak, jak jsem si přála. Nedávno se mnou zastavila jedna dáma na trhu. &#8222;Já vás znám, vy jste Bashka a vyrobila jste Povídací kartičky pro děti. My je milujeme a večer je s dětmi používáme. Povídáme si před spaním.&#8220; [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph">Mnohdy se ani nedozvím, že něco, co jsem vytvořila nebo udělala pomáhá někomu kolem mě přesně tak, jak jsem si přála.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Nedávno se mnou zastavila jedna dáma na trhu. &#8222;Já vás znám, vy jste Bashka a vyrobila jste <a href="https://buymeacoffee.com/bashkabash/e/481017" data-type="link" data-id="https://buymeacoffee.com/bashkabash/e/481017" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Povídací kartičky pro děti.</a> My je milujeme a večer je s dětmi používáme. Povídáme si před spaním.&#8220;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Páni! Dojalo mě to. Protože právě proto jsem je vyrobila. Povídat si se svými dětmi nebo parnerem tak, aby jsme se učili jeden druhému naslouchat.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Ano, mi je s dětma milujeme. Koupili jsme si asi před dvěma lety podobné karty v jednom obchodě, ale bylo jich jen pár a brzy nám přestaly stačit.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Vyrobila jsem naše vlastní. A je jich hodně! Jsou pozitivně laděné a sbližují.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Před spaním si spolu zalezeme do postele a den uzavřeme tím, že se společným povídáním zklidníme, naladíme se na to dobré, co se nám ten den stalo nebo co si přejeme, aby se stalo zítra.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Každý z nás si vylosuje kartu a pak na ni odpovídáme všichni tři.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Dostává nás to k sobě blízko. Otevíráme se jeden druhému v klidu a tichu před spaním. Jsme spolu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">To byste netušili, co všechno (důležité) se o svých dětech a sami sobě dozvíte!</p>



<p class="wp-block-paragraph">A kartičky si můžete za poplatek stáhnout na mém eshopu a pak si je taky vytisknout a užívat úplně stejně jako my. Stojí jako jeden oběd, ale budou vám dlouho tou nejvydatnější večeří.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Odkaz je zde: <a href="https://bit.ly/4tXvJDg?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTAAYnJpZBExVm5YdzRoSTRMZGppdG4zd3NydGMGYXBwX2lkEDIyMjAzOTE3ODgyMDA4OTIAAR4khxX32fT_TvzVqRNSbcpAlW9761UuO6XpW1CZNQegscom9JV6vw1ObJyDGw_aem_WhB859tIPHCLU-Q2GN5H4A" rel="noreferrer noopener" target="_blank">bit.ly/4tXvJDg</a></p>



<p class="wp-block-paragraph">A já děkuji, že mi dáváte vědět, že to, co tvořím a o co se dělím vám pomáhá.</p>



<p class="wp-block-paragraph">V eshupu najdete také<a href="https://buymeacoffee.com/bashkabash/e/480495" data-type="link" data-id="https://buymeacoffee.com/bashkabash/e/480495" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> CESTOVNÍČEK pro malé děti</a> (zábavný sešit na dlouhé cesty v autě) nebo pracovní sešit pro tvorbu vaší OSOBNÍ VIZE.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Padam.padam.padam</title>
		<link>http://bashka.cz/padam-padam-padam/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 26 Jan 2026 22:33:55 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Autenticita]]></category>
		<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://bashka.cz/?p=812</guid>

					<description><![CDATA[Přemýšlela jsem nedávno o pádech. Když jsem sledovala mě a mého syna na bruslích. Kolikrát padáme a jak. S jakou ochotou a s jakým dopadem. A jak se dokážeme jeden druhému smát. Laskavě. Kde dává obava z pádu limit tomu, kam vyskočím? Ještě jednou. Kam bych všude skočila a jak hluboko seskočila, kdyby pád byl vyloučená [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph"><strong>Přemýšlela jsem nedávno o pádech. Když jsem sledovala mě a mého syna na bruslích. Kolikrát padáme a jak. S jakou ochotou a s jakým dopadem.</strong> <strong>A jak se dokážeme jeden druhému smát. Laskavě.</strong></p>



<h3 class="wp-block-heading">Kde dává obava z pádu limit tomu, kam vyskočím?</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ještě jednou. <strong>Kam bych všude skočila a jak hluboko seskočila, kdyby pád byl vyloučená varianta konce?</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Ještě jednou? <strong>Kolik skoků jsem neudělala jen proto, že bych mohla spadnout ?</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Nebo: Jak by se změnila kvalita skoku (druh pohybu, napětí, styl, rychlost, výraz…) kdyby to nikdy nekončilo pádem?</p>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Existovalo by jen velejemné dosednutí. V extrémním případě měkký dopad!</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">A kolik čeho jsem si nepřála, protože jsem nechtěla být zklamaná, že to nedostanu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A kolik slov jsem neřekla, protože jsem jim nepřála, aby byly neslyšené.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A kolik …., protože.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Dá se to hrát donekonečna.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph">Když si opravdu upřímně odpovídám na tyhle otázky, tak vidím, kolik limitů jsem kde měla a kolik jich stále mám. A to už mám kus práce k cíli velejemných dosednutí za sebou.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Je zajímavé ten moment vidět a z jednotlivostí pomalu nacházet ten zdroj, kde se to stalo.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A z toho místa se pak učit znovu skákat.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">A kdybych měla padat tisíckrát za den… tak prosím aspoň takhle.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Jemně, vtipně, nečekaně, ladně a obklopena upřímným a dobrosrdečným smíchem.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Největší podvod v dějinách pořádku</title>
		<link>http://bashka.cz/nejvetsi-podvod-v-dejinach-poradku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 26 Jan 2026 22:09:37 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<category><![CDATA[Uklizeno]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://bashka.cz/?p=799</guid>

					<description><![CDATA[V roce 2010 vznikla jedna z největších historických fikcí o pořádku v domě. Marie Kondo vydala světoznámou knihu Zázračný úklid &#8211; Pořádek jednou provždy. Prodala celosvětově více než 10 milionů výtisků a byla přeložena do více než 15 jazyků. Všichni&#160;tohoto směru sečtělí začali zběsile házet obsahy skříní na podlahu a trpět při představě, že si [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph"><strong>V roce 2010 vznikla jedna z největších historických fikcí o pořádku v domě.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Marie Kondo vydala světoznámou knihu </strong><strong>Zázračný úklid &#8211; Pořádek jednou provždy. Prodala celosvětově více než 10 milionů výtisků a byla přeložena do více než 15 jazyků. Všichni&nbsp;tohoto směru sečtělí začali zběsile házet obsahy skříní na podlahu a trpět při představě, že si mohou nechat jen 3 knihy a šestery ponožky, rolovaly trička do ruliček a pak chodili na nákupy, protože jejich byt byl najednou holý a smutný.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Většina&nbsp;lidí stejně odnesla ty přeplněné pytle raději ”jen” do sklepa &#8211; kdyby náhodou…</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph">Ano, i já jsem to četla a roluju do ruliček &#8211; je to ta nejlepší rada z celé knížky a jediná, kterou se řídím. Nicméně komplexní přístup této dámy byl pro mě vždycky tak nějak&#8230; wait for kind word&#8230; sterilní.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Finálně se mi ulevilo, když&nbsp; po třinácti letech radikální&nbsp;úklidománie Marie Kondo řekla, že se <strong>s narozením třetího dítěte vzdala snahy mít svůj domov neustále uklizený</strong>. Uf, konečně to došlo i jí.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Nejsem člověk velkých  sobotních úklidových akcí.</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Už ne. Dokonce mám jednu kamarádku &#8211; ahoj Veru &#8211; kterou dokážu podprahově neustále vytáčet tím, že mám doma pořád vlastně tak nějak uklizeno a přitom mám dvě děti a dvě kočky. U nás doma většinou stačí dvacet minut denně, aby bylo uklizeno. Ne proto, že bych byla vyškolená sestřička z operačního sálu. Ale proto, že mám systém. Tenhle článek je o tom, <strong>jak si doma nastavit pořádek tak, aby vás neunavoval, ale naopak podpíral váš klid, prostor kolem vás i ve vás.</strong></p>



<h2 class="wp-block-heading">Systém je zákon&nbsp;</h2>



<ul class="wp-block-list">
<li>Každá věc má mít svoje místo. (Nikdy nic nehledáte.)</li>



<li>Na to místo má být pravidelně odnášena. (O nic nezakopáváte)</li>



<li>Vy nejste jediní, kdo ji tam nosí, nosí jí tam každý, kdo umí nosit, ale musí vědět kam a proč. (Děti byly schopné uklidit si pokoj v 5ti letech, protože každý druh hračky měl svoji krabici s obrázkem.)</li>



<li>Nejde o to, že máte minimum věcí, ale že mají svůj prostor. (Ne, nejsem Kondo, jsem Bashka</li>



<li>Pořádek pro mě není o dokonalosti. (Je o vztahu k prostoru, ve kterém žiju, a tím pádem i k sobě..)</li>



<li>Podobné věci ( věci z podobným užíváním) jsou na jednom místě. (Takže jasně víte, kam patří nové věci.)</li>



<li>Nepotřebné&nbsp; a nepoužívané věci jsou z domu. (Uvolníte tím místo i ve svojí hlavě a celkově v poli kolem sebe.)</li>
</ul>



<p class="wp-block-paragraph">Podpěrnýou vyhláškou toho zákona o pořádku je <strong>pravidelnost a malé sektory úklidu</strong>. Mám návyk, že naší domácnosti věnuji <strong>20 minut denně</strong>. Pokud se chci věnovat <strong>hloubkovému úklidu, tak max. 90 minut. </strong>Úklidové soboty se u nás fakt nekonají. <strong>Nestojím s hadrem v ruce ani na Vánoce.</strong></p>



<h2 class="wp-block-heading">Co se vejde do 20ti minut a proč to funguje?<br></h2>



<p class="wp-block-paragraph">Když uklidím každý den jeden malý kousek nebo udělám jednu drobnou věc,<strong> nikdy nemám pocit, že se topím v nepořádku</strong>. Zároveň je to tak drobný úkol, že mi nevadí se do něj pustit do dne se vejde a navíc je brzy dokončen a já mám blažený pocit, že jsem něco udělala. Vybírám si témata nebo zóny, takže nemám v jednu chvíli naráz vytažený vysavač, mop a utěrku. <strong>Dělám to, co na mě v tu chvíli nejvíc křičí</strong> &#8211; tedy má to viditelnou urgenci a pak se mi uleví. A posledním důvodem je to, že během těch dvaceti minut <strong>neuklízím jen kolem sebe, ale mám prostor uvolnit hlavu a zcela přirozeně tak třídím i vlastní myšlenky.</strong></p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Za 20 minut (4 &#8211; 5 písniček) mohu například:</strong></h2>



<ul class="wp-block-list">
<li>Vydrhnout toaletu a umyvadlo, dřez a vaničku sprchového koutu</li>



<li>Umýt dvě okna v kuchyni</li>



<li>Vysát celý byt</li>



<li>Zalít všechny květiny, vydrhnout kočkám misky a utřít parapety</li>



<li>Povléct čerstvě postele</li>



<li>Vytřít v kuchyni a obýváku</li>



<li>Obejít všechny ohmaty na kuchyňských dvířkách a kolem klik</li>



<li>Nanosit dřevo ke kamnům a vyčistit okno krbovek</li>
</ul>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Protože je to chvilka a dělá to denně, zabere mi velký úklid pak jen max. 90 minut. Dělám ho tak jednou za 14 dní.</strong> Můžu pak v klidu: Vysát a vytřít všude, otřít všechny plochy, vyčistit dobře sprchový kout, odchlupit gauč a křeslo od koček, vydrhnout sporák a ještě mnohem víc.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<h2 class="wp-block-heading">Jsem snad nějak maniakálně čistotná? Ne!</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Proč to vlastně všechno dělám. Proč jsem si udělala z denního úklidu zvyk? </p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Protože  se cítím být spojená s prostorem, ve kterém žiju. Protože domov pro mě není kulisa, ale prostředí, které mě neustále formuje – i když se zrovna  nikdo nedívá.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Myšlenka, že „na věcech nezáleží“ nebo že „pořádek je povrchní“, je přitom poměrně západní. V asijských kulturách – ať už v tradičním feng shui, zenovém přístupu k prostoru nebo v taoistickém vnímání světa – <strong>prostor nikdy nebyl neutrální</strong>. Vždycky byl nositelem energie, informací a vztahů. </p>



<p class="wp-block-paragraph">Další zajímavou věcí je to, že jsme zvyklí uklízet, když má přijít návštěva! Kryndapána.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč? Proč uklízíme pro ostatní a ne sami pro sebe?&nbsp;</h2>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Nejde přitom o to, aby prostor byl sterilní, ani ten náš není.&nbsp;</strong> Jde o to, aby měl svoji pozornost a péči. Stejně pečlivě, jako se věnujeme svému zevnějšku nebo stravě, meditaci nebo zdraví se máme věnovat svému domovu. není od nás oddělený. My jsme jeho a on naší součástí. Pořádek v domě je taky <a href="https://bashka.cz/uklid-hlavy/" data-type="page" data-id="425">pořádek v hlavě.</a></p>



<p class="wp-block-paragraph">Žiju ve starém domě, kde jsou skoro pořád otevřené dveře do zahrady (takže pavouci), topíme k kamnech (takže prach a popel) , nezouváme se hned u vchodu (takže bahno), náš dům je plný drobných hezkostí a přesto nezahlcuje. </p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Náš domov není sterilní.</strong> Je vlídný, bezpečný a klidný. Ale taky divoký, plný fotek a dětských obrázků, pastelek a hraček pro kočky a mnohého dalšího. Ale jsou v něm klidné myšlenky.&nbsp;<strong> Když si jdu lehnout do svojí ložnice, cítím klid. Ráda se po pokoji rozhlížím, než usnu. Ráda se probouzím s pohledem na mé oblíbené obrazy. Těším se, že si tam zapálím svíčku, až si budu večer číst.&nbsp;</strong></p>



<h2 class="wp-block-heading">Pořádek je o vztah k prostoru, ve kterém žiju, a tím pádem i k sobě.</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Pořádek není o dokonalosti. Neuklízím proto, že by to bylo potřeba nebo by mě někdo posuzoval.&nbsp;Uklízím proto, že se mi v klidném prostoru líp dýchá, líp přemýšlí a líp spí. Nepotřebuju mít doma málo věcí. Potřebuju, aby ty, které tam jsou, měly své místo a smysl.<br></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Tenhle systém  tedy nevznikl proto, abych měla uklizeno.<br>Vznikl proto, abych měla klid.<br>A ten klid pak dělá pořádek úplně přirozeně.</strong><br></p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>O Bohu se nežertuje?</title>
		<link>http://bashka.cz/o-bohu-se-nezertuje/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 05 Dec 2024 10:33:20 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://bashka.cz/?p=611</guid>

					<description><![CDATA[K napsání tohoto článku mě vedl včerejší filmový zážitek. Dost jsem se nasmála. S Bohem a Bohu. A na stole mi hoří první adventní svíčka a blíží se Vánoce &#8211; Ježíškovi narozky. O Bohu se nežertuje! Tu větu jste určitě mnohokrát slyšeli a možná taky: Žít v bázni před Bohem &#8211; ta je taky dobrá. [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph"><strong>K napsání tohoto článku mě vedl včerejší filmový zážitek. Dost jsem se nasmála. S Bohem a Bohu. A na stole mi hoří první adventní svíčka a blíží se Vánoce &#8211; Ježíškovi narozky. </strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>O Bohu se nežertuje! Tu větu jste určitě mnohokrát slyšeli a možná taky: Žít v bázni před Bohem &#8211; ta je taky dobrá. A nebo Bůh tě za to potrestá a Dá-li Bůh. Všechno jsou to velké pecky. A tak jsem včera večer začala přemýšlet o tom, jakou souvislost má pro mě humor a Bůh. Já a Bůh. A taky vás čeká pár filmových a jeden knižní tip na závěr.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph">Na celém hřbitově, kde leží naše rodina jen my nemáme ani Ježíše Krista, ani kříž, ani holubičku se zvadlým krkem. Stojí tam dva žulové objekty připomínající dvě podivně ořezané tužky a mně to přijde skvělé. </p>



<h2 class="wp-block-heading">Kde jsi, Bože můj?</h2>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Už od mala jsem ale věděla, že Bůh je.&nbsp; A později i začala tušit, že pro každého může být trochu jiný. Usilovně jsem hledala, který je ten můj. </strong>S mojí kamarádkou Zdeňkou jsme chodili zkoumat Boha k němu domů &#8211; do kostela. Zkoušeli jsme si číst v modlitebních knížkách, které byly na lavicích a pochopit Ho. Přemýšleli jsme, jestli se to máme učit nazpaměť a kolikrát se to pak musí říct, aby to fungovalo.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Nakonec jsme uznaly, že to moc nechápeme a zjistily, že v kostele je nám vlastně tak nějak smutno a nějak nám to nesedí. Obrátily jsme tedy náš výzkum k praktickým věcem a začaly jsme alespoň zkoumat, jestli se v kostele uklízí. Na různá místa jsme schovávali desetníky a kontrolovaly po týdnu, jestli se tam utírá prach. Výsledky nebyly valné. Z toho stejného kostela se mi často vracel sen. Jdu dovnitř a vlevo od oltáře jsou malé dveře a za nimi schody, které vedou dolů. Vím, že když tam vejdu, budou tam další dveře a tam to bude &#8211; tam se to dozvím. Vždycky jsem k těm dveřím došla a nikdy se neotevřely, probudila jsem se.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Později jsme zkoušela proniknout do Buddhismu. Buddha mi byl sympatický a hezky se smál, s mnohým jsem souzněla, ale bylo to pro mě celé tak nějak vzdálené. Vedlo mě to dál k prozkoumávání. <strong>Ještě pořád mi nedocházelo, že nemám hledat náboženství, ale víru.&nbsp; A že ji nemám hledat venku, ale uvnitř. Ne systém, ale vztah. </strong>Došlo mi ale, že i když je mnoho Bohů a mnoho náboženství, v základu se shodnou všichni na jednom. Na lásce. K sobě a bližnímu. Jak si pak kdo začal vykládat v rámci různých náboženství, kdo je bližní a kdo ne, to už je o něčem jiném.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph">Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><sub>Jára Cimrman</sub></p>
</blockquote>



<h2 class="wp-block-heading">Nějak moc chlapů</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Uvědomila jsem si ještě mnoho dalších věcí. Cítím božskou přítomnost. Definuji ji jako tvůrčí sílu, která je tu se mnou. Necítím ji jen nade mnou, ale i pode mnou a taky uvnitř<strong>. Tak nějak mi vadí, že je tam moc chlapů a že se na Marii trochu zapomnělo. Ježíš je mi&nbsp; v skutečnosti ale velmi sympatický a Marie asi ještě víc. A já potřebu oba. </strong>Ji i Jeho. Navíc Marii jsem pochopila hned, ale trvalo mi dost dlouhou, než mi došlo, že Ježíš a Ježíšek jsou jedna osoba. Pochopila jsem, že ze mě nebude křesťan, ale že jsem věřící.&nbsp; Na křesťanství mě vlastně odradilo ještě něco. Ta vina, se kterou se, prý rodíme. Ta potřeba bázně. <strong>Pokud je prvotním elementem víry láska, pak mi to nějak nesedí. Opakem lásky pro mě totiž není nenávist, ta je jen škálou lásky. Je to právě strach, který tvoří opak. A jak je možné ve strachu učit život v lásce?&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Nešlo ignorovat,&nbsp; že jsem ve svém životě mám odjakživa silnou duchovní potřebu a později jsem&nbsp; konečně našla i jazyk mého kmene. Je spíš indiánský než křesťanský, ale od prvního momentu mi dává smysl a je to tam. On i ona. Matka Země a Duch.&nbsp; A žádná vina, ale tvůrčí potenciál, který je stejně tak jejich jako můj.&nbsp; A jak je to tedy s těmi Vánocemi a narozkama Ježíška? <strong>Oddělila jsem Ježíše a Marii od církve. Přijala jsem láskyplnost a dobrotu a světlo jejich srdce a spokojeně bydlí se mnou stejně jako Matka Země. Doma na oltáři mi tedy sedí Matka Země stejně jako Jezulátko. </strong>Moje víra si našla svoji cestu a já si našla osobní vztah se svým Bohem, který může mít klidně mnoho podob. A humor v tom právě hraje velkou roli. K tomu se dopíšu.</p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Pár základních odpovědí na otázky, které jste zatím nepoložili, ale máte je na jazyku.</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Věřím v posmrtný život nebo reinkarnaci?</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ano a ano. Věřím v obojí. <strong>Věřím, že naše duše je stálejší než tělo</strong> a vrací se tam a tak, kde a jak je třeba. Předtím si ale chvíli pohoví v mezičase.&nbsp; Děti se mně na tohle zeptaly mockrát a dala jsem jim na výběr několik odpovědí, ze kterých si mohly vybrat to, co se líbí jim. V podstatě to uzavřely tím, že jsme společně dohodli, že se sem všichni ještě vrátíme a budeme zase rodina. Občas to změní na to, že se chtějí vrátit jako sýkorka, orel nebo dub, ale to je jedno. Jestli je možné se vrátit jako ne-člověk jsem zatím nerozlouskli. Otázka je, co s naší společnou dohodou udělá puberta.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Nosí nám dárky Ježíšek a existuje vůbec?</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Uf… to jsem se dost zapotila, když jsem tuhle otázku dostala v autě cestou do školy. Asi takhle: <strong>Kdo věří na zázraky, tomu se dějí a některé dárky nám nosí Ježíšek a některé si dáváme my, aby jsme společně oslavili nejen jeho narozeniny, ale i tu radost, že jsme spolu a je nám dobře. </strong>Vánoce jsou pro nás nejen Ježíškovy narozky, ale taky svátky světla. Toho uvnitř nás. Naší lásky, tvůrčích schopností a laskavosti. A jestli je? Jeho tělo už po zemi nechodí &#8211; alespoň já jsem ho nepotkala, tak to nemůžu potvrdit. Ale jeho duši cítím a nejsem sama.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Modlíš se, jak?</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ano, modlím a modlím se tak, že<strong> tvořím svůj záměr. </strong>A tady je ten rozdíl mezi tím, “narodit se vinen” a “narodit se jako tvůrce”. <strong>Jsem tvůrcem svého života skrze svoje upřímná přání.  Tak jsem se narodila. Jsem stvořena k tvorbě. A kreativita je ohromná božská síla.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">A zde se to spojuje i s další odpovědí na otázku, jak se modlím. Měla jsem to velké štěstí, že jsem pracovala jako produkční na natáčení dokumentu <a href="https://www.csfd.cz/film/249240-ivetka-a-hora/prehled/" data-type="link" data-id="https://www.csfd.cz/film/249240-ivetka-a-hora/prehled/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Ivetka a Hora.</a> Bylo to velmi zajímavé. Ivetka byla&nbsp; obyčejná a skromná slečna z jedné malé slovenské vesnice, která od malička měla mariánská zjevení. Měla jsem možnost ji poznat, obědvat s ní a povídat si.&nbsp; Na počest těchto událostí byl v horách pod svahem postavený kostel s otevřenou lodí. Konají se tam poutě. Lidé sedí na svahu a koukají do otevřené lodě kostela. Na stromech jsou ampliony a zvuk se přenáší do velkého davu. Byly to strašné nesmysly, co se tam povídaly. Nic mě nezajímalo. Všichni ti páteři a biskupové mi šli jedním uchem tam a druhým ven. Pak začala mluvit Ivetka. Zastavila jsem se a bylo cítit, jak ona jediná mluví všem do srdce. <strong>Řekla: “Ptáte se mě, jak se správně modlit, aby motlitba byla vyslyšena a o tom chci mluvit”. Podle ní není modlitba o tom, jaká slova používáme a kolikrát je řekneme, ale o čistotě a upřímnosti srdce, které si tu modlitbu přeje a ani ji nemusí slovy vyslovit.&nbsp; A to je to, co já nazývám čistým záměrem. Takto se modlím.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"><strong>Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph"><sub>Jan Werich</sub></p>
</blockquote>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč se tedy o Bohu nežertuje?</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Je to nedorozumění. Omyl. Jsem přesvědčena, že to nutně potřebuju napravovat. Potřebuju se s Bohem smát. Potřebuju se mu smát. Potřebuju se smát sobě. Smíchem tvoříme s Bohem vztah. Neberu se tak vážně a velmi příjemným způsobem to zaobluje hrany mého ega. To je třeba. <strong>Potřebuju se radovat s smát s tím, koho miluju. Respektive nejsem ochotná se zamilovat do někoho, kdo mě nerozesměje. Dokonce cítím, že kdo se neumí smát sám sobě, nežije skutečně v lásce. A já si myslím, že můj Bůh má skvělý smysl pro humor. A že upřímný a radostný smích a prostá radost ze života je jedna z nejkrásnějších písní lásky. Tedy písní Bohu.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<h2 class="wp-block-heading">A teď ty filmy</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Včera jsem se krásně nasmála. U filmu. Filmu o Bohu! Jmenuje se <a href="https://www.csfd.cz/film/405400-zbrusu-novy-zakon/prehled/" data-type="link" data-id="https://www.csfd.cz/film/405400-zbrusu-novy-zakon/prehled/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Zbrusu Nový zákon</a>. Bůh žije v Bruselu a je to nerudný morous a nemá jen syna, který už zdrhl z domu &#8211; říkají mu JéKáčko, ale i dceru Eu a ta se zdrhnout zatím chystá, ale <strong>předtím, než zdrhne &#8211; pračkou!, pošle všem sms s datem jejich úmrtí.</strong> A taky je tam ona. Marie. Vyšívá a miluje baseball.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A na tom filmu jsem si uvědomila, že díky Bohu! nejsem sama, kdy smysl pro humor s Bohem sdílí. A tak vám nabídnu další tipy a to nejen ty, kde se můžete s Bohem nasmát, ale kde se ukáže to podstatné, s čím souzním i já, že <strong>opakem lásky je strach a že se vracíme a že naše duše je konalé boží dílo a jak dokonalý bude náš život, to záleží jen na nás. Protože my jsme tvůrci a ne oběti.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Dalším filmem &#8211; tentokrát také pro dospělé je <a href="https://www.csfd.cz/film/241247-umeni-lhat/prehled/" data-type="link" data-id="https://www.csfd.cz/film/241247-umeni-lhat/prehled/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Umění lhát</a>. Představte si, že se ocitnete ve světě, kde lež neexistuje a všichni žijí v pravdě. <strong>V tak brutální a upřímné pravdě, až je to pro nás Bohu-žel komické. </strong>A jeden muž na to přijde. Lež je možná! Začne kolotoč, který vede až k … neprozradím.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><a href="https://www.csfd.cz/film/23587-zivot-briana/prehled/" data-type="link" data-id="https://www.csfd.cz/film/23587-zivot-briana/prehled/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Život Briana </a>všichni znáte a tak se u tohoto filmu nijak nezdržím, pouze si zopakujme základní pravidlo.<strong> <a href="https://www.youtube.com/watch?v=X_-q9xeOgG4&amp;ab_channel=MontyPython" data-type="link" data-id="https://www.youtube.com/watch?v=X_-q9xeOgG4&amp;ab_channel=MontyPython" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Always Look on the Bright Side of Life.</a></strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Pokud chcete něco, na co se dá koukat s dětmi, pak geniálním českým animovaným snímkem je film Honzi Bubeníčka <a href="https://www.csfd.cz/film/734198-mysi-patri-do-nebe/prehled/" data-type="link" data-id="https://www.csfd.cz/film/734198-mysi-patri-do-nebe/prehled/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Myši patří do nebe. </a>Kde je nádherně zpracované právě to<strong> téma lásky a strachu.</strong>&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">A pokud vás zajímá<strong> základní otázka smyslu života, chcete k odpovědi láskyplně dovézt a přitom mít možnost odpovědět si na ni sami </strong>pak je to jednoznačně animák od Pixaru, <a href="https://www.csfd.cz/film/737568-duse/prehled/" data-type="link" data-id="https://www.csfd.cz/film/737568-duse/prehled/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Duše.&nbsp;</a></p>



<p class="wp-block-paragraph">V případě, že vás knížky zajímají víc než filmy a chcete dát prostor vlastní vizualitě, mohu vřele doporučit knihu, kterou napsal Michael Poore a jmenuje se<a href="https://www.databazeknih.cz/knihy/deset-tisic-zivotu-421566" data-type="link" data-id="https://www.databazeknih.cz/knihy/deset-tisic-zivotu-421566" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> Deset tisíc životů. </a>V mezičase mezi životem a novým životem vás desettisíckrát doprovodí Velká Máma a Velká Bába, které budou čekat právě tolikrát, aby vám To konečně došlo.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A tak klidně žertujme o Bohu a s Bohem a se sebou navzájem. Laskavě a mile. A každý den. Protože co kdyby vám zítra ráno přišla SMSka, že máte poslední 3 týdny života? Co byste změnili? Jsou tu poslední 3 týdny Mariina třetího trimestru.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A já s ní budu oslavovat a  radovat se, že se&nbsp;zase narodí láska.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Mezi břehy jedné řeky</title>
		<link>http://bashka.cz/mezi-brehy-jedne-reky/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 22 Feb 2024 18:08:50 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<category><![CDATA[Vize]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://bashka.cz/?p=556</guid>

					<description><![CDATA[Tento příběh bude o sousedské komunitě, kterou buduji v místě, kde se cítím být doma. O tom, proč věřím ve společenství a co je to poberounský bitcoin. A taky možná trochu o tom, že hledám něco, co jsme znala jako malá.&#160; Tvořím svět kolem sebe takový, jaký si přeji, aby byl. Je to osm let, [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph"><strong>Tento příběh bude o sousedské komunitě, kterou buduji v místě, kde se cítím být doma. O tom, proč věřím ve společenství a co je to poberounský bitcoin. A taky možná trochu o tom, že hledám něco, co jsme znala jako malá.&nbsp; Tvořím svět kolem sebe takový, jaký si přeji, aby byl.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Je to osm let, co v Dolním Poberouní buduju facebookovou skupinu Sousedé od Berounky, která má za cíl propojit sousedy na obou březích dolního toku&nbsp;řeky od Radotína po Beroun, pěstovat mezi nimi sousedské vztahy, důvěru a sounáležitost. Říká se jí  “Skupina pro podporu sousedských vztahů na obou březích Berounky”. Po osmi letech dosáhla skupina počtu 11 300 členů. Pokud se ptáte, kolik jsem jich za tu dobu vyhodila, tak je to jen nějakých třicet lidí. Jen třicet.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Fotka v úvodu je z mých narozenin, které byly společným piknikem u řeky pro kohokoliv, kdo se chtěl třeba jen seznámit. Fotila ji <a href="https://janaberger.cz/" data-type="link" data-id="https://janaberger.cz/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Jana Bergerová</a>. Moji sousedé a kamarádi Marek a Filip mě odvážejí na loďce&nbsp; &#8211; do které teče&nbsp; &#8211;&nbsp; na západ slunce někam k Třebani. Tu fotku mám moc ráda, je pro mě obrazem těch krásných velkých maličkostí, které si dovolujeme zde spolu zažívat. A taky je obrazem toho, jak se občas cítím, když správcuji skupinu. <strong>Vím, že jedu ke skvělému cíli, ale není to jen moje práce a jestli se to potopí nebo ne,  záleží na mnoha okolnostech, které ovlivním jen částečně.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Příběh uvedu třemi zkušenostmi ze života, o kterých se domnívám, že formovaly moje poznání o tom, co je pro mě v životě třeba.&nbsp; Dopomohly tomu, že jsem skupinu vytvořila, že vím přesně proč jsem to udělala a stále dělám.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Příběh první &#8211; když jsem byla malá</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ono to zní jako pohádka. Za sedmero lesy a sedmero kopci. Přesně tak to ale je. Jsem z Moravy. Žila jsem na kraji města, které mělo 50 tis obyvatel. Všechny sousedy jsem znala jménem a všichni znali mě. V ulici nebyl nikdo, koho bych nepozdravila.&nbsp;Jako dítě jsem si hrála s partou dětí paralelně v několika ulicích. Potkávali jsme dospěláky a o každém jsme věděli, kdo to je. Ten mamince spravoval kalhoty, k tomu se chodilo dívat se na rybičky v jezírku, ten měl vlčáka, kterého jsme venčili, k někomu jinému jsme chodili na jablka. <strong>Bylo přirozené žít ve společenství.&nbsp;</strong></p>



<h3 class="wp-block-heading">Příběh druhý &#8211; v městě na hranici pachu</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Bydlela jsem už jako dospělá nějakou dobu v Ústí nad Labem. Pracovala jsem tam jako produkční Činoherního studia a bylo to město velmi podivné. Lidi si nedávali nikdy přednost v trolejbuse, zdálo se, že město jen využívají, ale nežijí v něm. Tomu městu chyběly kořeny. Vzniklo jak tovární město na Labi, které se budovalo v době, kde zde továrník Šicht založil Setuzu. Proto se říká “chodit na šichtu”. Do města se přistěhovávali dělníci a ti zde zakládali rodiny. <strong>To místo mělo velmi málo času, aby zde lidé zapustili kořeny &#8211; to jsem si o tom místě vždycky myslela. </strong>Navíc je to město, kde je řada vyloučených lokalit. Je to město zápachu. Smrdí tu Setuza, čistička, pivovar, chemička a&nbsp;čistička. Je dokonce dokázáno, že zde lidé mělčeji dýchají. Produkčně jsme se podílela na vzniku dokumentu, který byl o tom, jak se žije ve smradlavém městě &#8211; ten film se jmenoval<a href="https://www.ceskatelevize.cz/porady/10096383214-hranice-pachu/" data-type="link" data-id="https://www.ceskatelevize.cz/porady/10096383214-hranice-pachu/" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> Hranice pachu</a>. Když jste se zeptali lidí, co mají na Ústí rádi, odpovídali, že je to okolí. Okolí? Nikdy jsem tu nebyla doma ani já.</p>



<h3 class="wp-block-heading">Příběh třetí &#8211; pán z třetího patra</h3>



<p class="wp-block-paragraph">Mnoho let jsem žila v Praze. Bydlela jsem kousek od Kampy ve čtyřpatrovém domě. Měl celkem 8 bytů. Ve třech z nich jsme bydleli skupina kamarádů. Na jednom patře bydlel starý pán. Moc nevycházel. Chodil ale každou středu v 11 hodin s chlapama na šachy. S nikým si moc nepovídal. Nikdo v tom domě si nepovídal, lidi se nezdravili. Až na naše tři byty. Jednou na Vánoce jsem upekla perníčky a s mým kamarádem z druhého bytu jsme obcházeli patra a chtěli lidem popřát hezké svátky. <strong>Nikdo neotevřel, jen dýchali za dveřma.</strong> Jednou jsme si já a můj kamarád z druhého patra&nbsp; uvědomili,&nbsp; že už jsme starého pána týden neviděli. V bytě mu hrála televize, ale to bylo normální. Šli jsme na něj zaklepat a nic. Voláme hasiče. Byl několik dní po smrti. Když přijela policie, obcházela všechny byty a ptali se, kdy pána kdo viděl naposledy. Nikdo nevěděl, že tam vůbec někdo bydlel, jak se jmenoval a jak vypadal. Bylo to hrozné. Všichni zalezlí ve svých kuchyních, bez toho, aby věděli, kdo s nimi bydlí v domě.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Z toho pražského domu, kde se nikdo nezdravil jsme se odstěhovala k Berounce, kde jsem nikoho neznala.&nbsp;</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Jsem doživotně fascinovaná lidma. </strong>To je věta, kterou říká pořád dokola. Miluju společenství a velmi ctím sílu komunity. V podstatě všude, kde se cítím doma mám potřebu o svoje okolí pečovat, rozvíjet ho a pěstovat v něm sounáležitost, pospolitost, vyhýbat se anonymitě.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">V době, kdy se velká část našeho života odehrává na sociálních sítích mám o to větší potřebu mít kolem sebe co nejvíc života. <strong>Je to asi kus indiánky, cikánky nebo bůhvíčeho, co cítím v krvi. Touha po smečce, po tlupě a po hejnu. Chci vnímat, že svět kolem mě je v pořádku, že i ti nejslabší se dovolají pomoci&nbsp; a nikdo není sám. Já totiž pevně věřím v to, že nám nedělá dobře být sami, že být součástí komunity je velmi podstatnou součástí každého Ikigai.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Když se s něčím spojím srdcem mám potřebu to opečovávat, pěstovat a chránit. A já se upnula srdcem k Berounce. Pokaždé, když jedu vlakem z Prahy a přejedu most ve Všenorech, cítím se hluboce doma. <strong>A když se někde cítíme doma, nenecháváme slupku od banánů na koberci a zaléváme květiny a krmíme kocoura. A to je stejné i s naším okolím, Jsem přesvědčená o tom, že pokud se cítíme někde doma a navíc máme široké mezilidské vazby, rozšíří se i naše velikost domova.</strong> Mohu být doma všude, kde teče Berounka a na jejích přilehlých kopcích.&nbsp; A to je nádherný&nbsp;a velký domov.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<figure class="wp-block-image size-large"><img fetchpriority="high" decoding="async" width="1024" height="683" src="https://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n-1024x683.jpg" alt="" class="wp-image-557" srcset="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n-1024x683.jpg 1024w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n-300x200.jpg 300w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n-768x512.jpg 768w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n-1536x1024.jpg 1536w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n-600x400.jpg 600w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/383997452_7255143747832624_4468770539601671521_n.jpg 2048w" sizes="(max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /><figcaption class="wp-element-caption">Foto:  Berounka &#8211;<a href="https://tomhejlek.cz/" data-type="link" data-id="https://tomhejlek.cz/"> Tomáš Hejlek</a></figcaption></figure>



<p class="wp-block-paragraph">Když jsem se přestěhovala K Berounce neznala jsem tu nikoho a pracovala jsem ještě v Praze. Byla jsem těhotná a chtěla jsem tu najít místo pro život můj a mojí rodiny.<strong> Chtěla jsem si dovolit zapustit tu kořeny.</strong> Postupně jsme se seznámila asi s pěti lidmi, kteří mi byli sympatičtí a pak s dalšími pěti a pak už jsem od vidění nebo krátkých setkání znala třeba 15 lidí. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem vědět, na koho se obrátit, když chci půjčit vozík za auto a kdo má nejlepší jahody a kam se dá jet na dobrý výlet.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Věděla jsem, že pokud chci být někde šťastná se vším všudy, že potřebuji mít kolem sebe komunitu.</strong> Bylo mi skoro čtyřicet a já už se podvanácté stěhovala&nbsp; a nebyl tu jediný kamarád ze školy a nebo z práce. Nechtěla jsem ztrácet čas. Kdo se nezeptá, nic se nedozví a kdo nehledá, nenajde. A to jsem já. Pokud v něčem vidím smysl,naberu velkou sílu, proměňuji svoji vizi v plán a dělám kroky, které vedou do cíle.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Napadlo mě založit skupinu, která bude<strong> podporovat růst společenství právě takového, jaké chci okolo sebe mít. </strong>Pravidla skupiny, které byla vytvořeny se vlastně od počátku &#8211; až na pár technických detailů &#8211; nezměnily od začátku jsem měla jasnou vizi a uhnula jsem z ní ani o kousek, A to já umím. <strong>Když vidím smysl, jsem svéhlavá.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Skupinu jsem pojmenovala <a href="https://www.facebook.com/groups/968124556602827?locale=cs_CZ" data-type="link" data-id="https://www.facebook.com/groups/968124556602827?locale=cs_CZ" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Sousedé od Berounky.</a>  Mým přáním bylo propojit se s lidmi na obou březích Berounky a přilehlých kopcích.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Napsala jsem do popisu skupiny, že je určena všem dobrým lidem od Berounky a nazvala jsem se Vlídnou Správcovou. To o co jsem usilovala byla laskavost.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Skupina měnila jen některé její pravidla, která se týkaly spíš technických věcí jako odklonění prodeje dětského zboží do vhodnější skupiny nebo menu restaurací na zdejší skvělou <a href="https://www.uberounky.info/" data-type="link" data-id="https://www.uberounky.info/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">webovou stránku,</a> kam se to hodilo víc. Zakázaná byla politika. Každé zboží muselo mít cenu nebo představu o výměně. Nadměrná marketingová oznámení jsou považována za spam.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Ale o tom všem se píše v <a href="https://idobnet.cz/bashka-komunita-sousedstvi-ma-ohromnou-silu" data-type="link" data-id="https://idobnet.cz/bashka-komunita-sousedstvi-ma-ohromnou-silu" target="_blank" rel="noreferrer noopener">článku</a>, který o skupině vyšel před časem v místním médiu a nebudu se opakovat.&nbsp; Stejně jako víc o tom, co dělám já se můžete dočíst na stránkách <a href="https://srdcariodberounky.cz/bashka/" data-type="link" data-id="https://srdcariodberounky.cz/bashka/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Srdcaři od Berounky.</a> To je mimochodem projekt, kterému velmi fandím a považuji ho za jeden z diamantů, které se v okolí Berounky vylouply.&nbsp;</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co se tedy vlastně ve skupině děje?</h2>



<ul class="wp-block-list">
<li>&#8211; vyměňují se zde přebytky ze zahrad a domovů</li>



<li>&#8211; najdete zde doporučení na služby nebo řemeslníky</li>



<li>&#8211; reuse, reduce a recycle je přirozenou součástí
<ul class="wp-block-list">
<li>&#8211; když někdo jede do IKEA, rád vám něco přidá do nákupu</li>



<li>&#8211; když potřebujete půjčit vrtačku, někdo ji má</li>



<li>&#8211; vznikají skupiny na společné výlety&nbsp;</li>



<li>&#8211; vznikají sportovní skupiny</li>



<li>&#8211; dáváme prostor podnikatelům v jejich počátcích</li>



<li>&#8211; potřební zde najdou pomoc</li>



<li>&#8211; pořádají se sbírky</li>



<li>&#8211; kultivujeme veřejný prostor</li>



<li>&#8211; hledáme se psi a kočky a želvy</li>
</ul>
</li>



<li>&#8211; smějeme se situacím na naší vlakové trati, abychom se nezbláznili, že to zase nejede
<ul class="wp-block-list">
<li>&#8211; vrací se ztracené klíče</li>



<li>&#8211; sdílí se jízdy autem</li>



<li>&#8211; lidi se osobně seznamují a pěstují vztahy</li>



<li>&#8211; vznikají drobné spolky a skupiny, které se podílí na kultuře a sousedství v obcích</li>



<li>&#8211; zveme se na kulturní akce</li>



<li>&#8211; stránky využívá i Městská policie, nejčastěji, když najde nějakého pejska
<ul class="wp-block-list">
<li>&#8211; chytáme lodě uplavané po řece</li>
</ul>
</li>



<li>&#8211; chytáme  koně běhající mimo ohrady</li>



<li>&#8211; řeší se komu patří ta ovce, co se vám objevila na zahradě</li>



<li>&#8211; opravují se spotřebiče a&nbsp;staré se posílají dá</li>



<li>&#8211; upozorňujeme se navzájem, když se někdo nachází v nouzi a hledáme pro něj pomoc</li>



<li>&#8230;.a mnohem víc.</li>
</ul>
</li>
</ul>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Řekli byste, takové normální věci, co vždycky fungovali na vesnici, když jsem byl/a dítě? Ano. Přesně tak. Jenže my nejsme na vesnici a není to 45 let nazpátek. Mluvím o jedné z nejobydlenějších lokalit za Prahou. Jsem na tuhle skupinu ohromně pyšná.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Když skupina byla na světě osm let a já bych si toho ani nevšimla, kdyby mě neupozornil Facebook,&nbsp;poděkovala jsem všem členům a vyzvala je, aby mi položili otázky, které je zajímají. Najdete je níže.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Sousedé se ptají a Vlídná Správcová odpovídá a na konec jedno překvapivé pozvání na rande</h2>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Monika:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Jak probíhaly první propagace a první ohlasy ve skupině? Je ve skupině někdo, kdo Vás tím, že se přidal překvapil?&nbsp;</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Nejdříve jsem oslovila asi 5 lidí, které jsem dobře znala a těm jsem velmi pečlivě vysvětlila svůj záměr, který se se skupinou mám. Poprosila jsem je, aby do skupiny zvali ty, o kterých si myslí, že s vizí skupiny souzní a ti aby zvali&nbsp; zase další lidi. <strong>Dala jsem si záležet na tom, aby už na začátku byly nastaveny pravidla respektující komunikace a taky záměr a vize skupiny, kterou jsem popsala.</strong>&nbsp; V tu počáteční dobu ve skupině nebyla žádná přijímací pravidla. Věřila jsem tomu, že když si správně vyberu ty lidi na počátku a vysvětlím jim, o co mi jde, oni budou také vybírat správně.&nbsp;&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Skupina během jednoho týdne vyrostla si na 100 lidí a se všemi jsem se snažila komunikovat, přivítat je a dál připomínat pravidla a vizi skupiny, řešila jsem hodně počáteční otázky lidí ve skupině a naslouchala jejich očekávání.Myslím, že klíčem bylo, že se mi podařilo na začátku dobře vysvětlit můj záměr a skupina přitahovala skvělé lidi a setkávala se s velmi pozitivním ohlasem.&nbsp; <strong>Myslela jsem si, že když nás bude tisíc, bude to nejvíc, kam jde dojít. Mýlila jsem se.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Nepřekvapil mě asi nikdo, kdo se do skupiny dostal, nikdo konkrétní. Spíš mě vždycky zaujaly takové vlny. <strong>Jednou se třeba stalo, že se mi do skupiny přihlásilo asi 30 lidí z Jíloviště ve stejnou dobu.</strong> Někdo asi o skupině hezky mluvil a strhla se vlna. Jindy zase to, že najednou skupinu začali oslovovat lidi ze Zbraslavi a je jich čím dál víc. Netušila jsem, že skupina zasáhne takovou plochu. Krásné bylo také to, že začaly vznikat menší lokální skupiny, třeba <a href="https://www.facebook.com/groups/251993155445935" data-type="link" data-id="https://www.facebook.com/groups/251993155445935" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Sousedé z Bykoše a Tmaně.</a></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Pro mě má ve skupině místo každý, kdo dokáže respektovat ostatní a být si nápomocný nebo se tomu minimálně má ochotu učit.</strong> A ten proces učení je taky důležitý. Je několik lidí, kteří se trochu chytli za hlavu a začali své chování ve skupině měnit k lepšímu. A pak jsou samozřejmě ti nepoučitelní. Dávám jim čas, komunikuju s nima osobně a když to nejde, rozloučíme se.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Děkuji, že jste součástí skupiny, Moniko.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Martina:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Tvá komunitni práce je nesmírně inspirativní a fascinujíci. Jezdíme k vám, protože u nás “za kopcem” žádná Bashka neni. Zjišťovala jsi ,co lidi chtěji/potřebují nebo jsi začala něco organizovat a oni začali chodit? Tuším, že na to nejsi sama &#8211; jak to děláte, že komunita tak autenticky a organicky roste?</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Martino, známe se dlouho &#8211; pro ostatní &#8211; pracovali jsme spolu v Impact Hubu, kde jsem budovala komunitu startupů a coworkerů. Jsem moc ráda, že si sem s mužem jezdíte pro inspiraci a moc doufám, že vám přinese odvahu pustit se do něčeho podobného ve vašem kraji. Bydlíte na místě podobně vzdáleném od Prahy jako jsme my a jistě je tam taky podobný potenciál.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Ohledně návštěvnosti akcí můžeš myslet asi dvě věci. Buďto <a href="https://www.meandrrevnice.cz/akce/sitovka-vol-9/" data-type="link" data-id="https://www.meandrrevnice.cz/akce/sitovka-vol-9/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Síťovku</a> nebo <a href="https://www.facebook.com/events/673673580927940" data-type="link" data-id="https://www.facebook.com/events/673673580927940" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Hajdom Hajdom Tydlidom</a>.<strong> U mě je klíčové osobně zvát, mluvit pořád o tom, co dělám a velmi dbám na to, aby za mým jménem stála kvalita. </strong>Když něco pořádá Bashka, dá si pořádně záležet na tom, aby to bylo tak dobré, jak může. A taky je tu další věc, nepořádám akce, na které bych ráda sama nepřišla. Pak je mi tam dobře a mohu být pro hosty dobrou hostitelkou.<strong> Vždy vystupuju autenticky a lidi už ví, co ode mě mají očekávat.</strong> Síťovka je skvělá a věděla jsem že bude. Jen jsem netušila jak moc. Pokaždé je vyprodáno a je to díky tomu, že si o tom lidi řeknou. Hajdom je velmi organická akce a zase platí to stejné pořád dokola. <strong>Chci, aby se lidi na mých akcích cítili být součástí společenství a zažívali radost. </strong>Chci, aby se usmívali. Zažívali štěstí.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Během života skupiny se samozřejmě stalo i to, že jsme museli řešit dvě témata, která řešit potřebovala. Když přišel covid a jediná cesta bylo šít roušky a já měla méně práce v Meandru, spolu s mojí kolegyní jsme organizovali síť dobrovolníků. Naše švadlenky ušily přibližně 20 tisíc roušek, řidiči je rozváželi do domovů důchodců, lékáren&nbsp; a nemocnic. Lidi pekli buchty a bábovky a ty jsem rozváželi zdravotníkům a jiná organizace mi dala obrovské květinové vazby pro naše švadlenky. Jednen pán neustále opravoval šicí stroje.&nbsp; <strong>Podařilo se nám s Lucií zmobilizovat asi 100 lidí, aby spolupracovali a dobrovolničili v tomto kolosu. Bylo to ohromné a byla to kupa práce.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Pak příšla válka na Ukrajině a <strong>náš kraj byl tím prvním, kdo přijímal matky s dětmi a rodiny a začleňoval je do kraje a nabízel jim základní pomoc a zázemí.</strong>&nbsp; Já se v tu dobu rozváděla a neměla jsme kapacitu to řešit aktivně. jen poskytnout prostor a podmínky proto, aby se to stalo. V tu chvíli jsem poprosila někoik lidí, kteří vím, že mají neskutečné schopnosti a kompetenci rozganizovat chaos. Byli to Lucie Musilová, Martin Lánský a Radka Wallerová a&nbsp; organizace<a href="https://www.pomocodsrdce.com/" data-type="link" data-id="https://www.pomocodsrdce.com/" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> Pomoc od Srdce</a> v poberouní se stala neuvěřitelná věc. Bylo postaráno o všechny nejlíp, jak to šlo.&nbsp; Zapojovali se další a další  lidi a komunikovali spolu. Štefan Oršoš otevřel kemp jako první, pak Martin Jurkovec v Dobřichovicích. Mnoho lidí otevřelo svoje domovy.&nbsp; Byl v tom systém a  byla to neskutečná práce. Tereza Reichová o tom natočila<a href="https://idobnet.cz/tereza-reichova-mam-rada-temata-ktera-vyvolavaji-otazky" data-type="link" data-id="https://idobnet.cz/tereza-reichova-mam-rada-temata-ktera-vyvolavaji-otazky" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> dokument. </a>Vznikla paralelní skupina pro podporu ukrajinských sousedů, sbírky hmotné a nehmotné pomoci. Bylo to ohromující a skupině to poskytlo výtečnou zkoušku sousedství. Jak moc jsme&nbsp; otevřená komunita? Jak moc jsme ochotní přijímat nové a potřebné?</p>



<p class="wp-block-paragraph">A odpověď na tvoji poslední otázku <strong>&#8211; ano, na správu skupiny jsem sama a vždycky jsem byla.</strong> Ve skupině je ještě jeden neaktivní správce, který funguje jako bezpečnostní pojistka &#8211; když se někdo naštve a má chuť mi třeba napadnout účet a moje osobní zabezpečení selže, do skupiny mám vždy skrze druhého správce přístup.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Přeji ti hodně Inspirace, Martino.</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Ája</strong><strong>:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Mně se líbí, jak se tu pomáhá a radí, nabízí za odvoz a nebo poberounský bitcoin;-), dá se tu sehnat téměř cokoliv a rada o téměř čemkoliv. Mně by zajímalo, kolikrát jsi s tím chtěla seknout a co ti pomohlo to neudělat? Jaký nejbizarnějsi dotaz jsi řešila? A kolik ti to vlastně zabere času? Každopádně vřelé díky, že to děláš!</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ájo, moc děkuji za tvoji otázku. Možná si dovolím říct, že ty jsi jedna z těch, kdo využil jednou mojí nabídky přijít na moji všem otevřenou narozeninovou oslavu a staly jsme se přítelkyněmi. Děkuji za to.&nbsp; Pojďme na tvoje otázky. Asi je potřeba vysvětlit to, čemu se u nás říká poberounský bitcoin.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Jedna moje známá vyklízela dům ze kterého se stěhovala měla ohromné množství věcí, které posílala dál mezi sousedy. <strong>Měnou byla lahev Prosecca, které pak schraňovala na kolaudaci nového bytu. Něco stálo dvě, něco jednu lahev. Sama od ní pár skvělých věcí mám. Chytilo se to a Kateřině vděčíme za to, že zde zavedla jednu z forem&nbsp; místní měny.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">A teď dál k tvým otázkám.&nbsp; Seknout s tím&nbsp; &#8211;&nbsp; opravdu vážně &#8211;&nbsp; jsem měla asi čtyřikrát a ten důvod byl vždy stejný. <strong>Srážka s hloupostí nebo nenávistí, která pro mě byla velmi vysilující. Když jsem si ale uvědomila, kolika lidem už skupina pomohla, kolik dětí a rodičů v nouzi našlo zastání, kolik lidí začalo lokálně podnikat díky skupině, kolik dobrého se stalo, nešlo to. </strong>Pomohlo mi v takových chvílích taky třeba to, že mi sousedé vyjádřili podporu, postavili se za mě nebo řekli prosté “Děkuji.” A jednou mě zachránil Viktor, který bude mít dotaz níže a v jeden vypjatý moment, kdy se ve skupině něco řešilo mi dovezl domů láhev skvělé ořechovice a řekl mi “ To se nedá vydržet, nechápu, že to zvládáš, vypij to do dna!” Tu láhev jsem pak opravdu celou vypila ane ne ze vzteku, ale když jsem psala pohřební řeč pro mého tátu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">S těma dotazama je to hodně vtipný. Lidi mě oslovují často. Jestli neznám toho a tamtoho, jestli nevím o podnájmu, co mají dělat když tohle a tamto.<strong> Snažím se se všema komunikovat, ale ne každému dokážu pomoct.&nbsp;</strong> Často dostávám opravdu komplikované otázky nebo se mnou sdílejí velmi těžký příběh. Snažím se pak najít cestu, akm je nasměrovat a jak jim pomoct, ale nejsem všemocná. No a pak jsou takové erupční vlny na slunci, kdy mám pocit, že se všichni zbláznili&nbsp; a to je spíš vtipný, protože to mi lidi najednou několik dní kladou tak divný otázky a v tak divný čas &#8211; třeba o půl dvanácté v noci &#8211;  že si říkám, že se asi vesmír zbláznil a čekám už jen na to, že mi někdo napíše, aby se mě zeptal, kdy jede vlak do Berouna.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A času, Ájo, času to zabere hrozně moc! Na začátku &#8211; prvních třeba 5 let to bylo tak hodina půl denně. Prvních 5 let jsem ze skupiny jednou ročně mazala ty, kteří nebyli dlouho aktivní nebo měli mrtvé profily, to je strašných hodin práce &#8211; rozbalíš každý profil. Pak další&nbsp; 3 roky už třeba jen půl hodina, ale když připočtu individuální konverzaci ve skupině nebo věci jako jako správce dělat musím, jako schvalování žádostí, mazání nefunkčních profilů, komunikace, spamy a podobně, je to stejně zase v průměru hodina.&nbsp; A to se to snažím odhadnout jen na počet pracovních dní.&nbsp; A&nbsp; nepočítám tu akci s rouškama během covidu. Pojďme si to představit v číslech.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">5 let práce v průměru 1,5 denně = 2.738 hodin</p>



<p class="wp-block-paragraph">5 let práce 5 dní v týdnu po&nbsp; 1 hod&nbsp; denně = 780 hodin</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Celkem je to tedy 3 518 hodin. Kdybych za každou hodinu dostala třeba 150 korun, vydělala bych půl milionu.&nbsp; <img src="https://s.w.org/images/core/emoji/17.0.2/72x72/1f600.png" alt="😀" class="wp-smiley" style="height: 1em; max-height: 1em;" /> Ale skupina často dala víc než tohle.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Děkuju, že jsi součástí skupiny</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<figure class="wp-block-image size-large"><img decoding="async" width="1024" height="683" src="https://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570-1024x683.jpg" alt="" class="wp-image-561" srcset="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570-1024x683.jpg 1024w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570-300x200.jpg 300w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570-768x512.jpg 768w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570-1536x1024.jpg 1536w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570-600x400.jpg 600w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_9570.jpg 2048w" sizes="(max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /><figcaption class="wp-element-caption">Pořad Síťovka v Dřeváku. Foto: Jana Bergerová</figcaption></figure>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Zuzana:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Z mého pohledu: oproti jiným komunitním skupinám je tahle výjimečná v tom, že někdo &#8211; Ty &#8211; drží pravidla, což je pro uživatele skvělé, ale dokážu si představit, jak náročné to musí být. Několik takových komunit jsem založila a pak předala, protože to pro mě bylo hrozitánsky vyčerpávající, odpovídat pořád na ty samé dotazy. Držím jen malou v naší vesničce. Takže by mě vlastně zajímalo, jestli v Tvém případě Ti to celé dává smysl, protože Ti do doplňuje Tvou další komunitní off-line angažovanost? To jediné mě totiž napadá, že to je to vlastně další střípek do skládačky. Jinak si Tvé práce moc vážím a děkuji za ni <img decoding="async" width="16" height="16" src="https://lh7-us.googleusercontent.com/EBT3gU7-zPFOsDn8uYeSqxCX8Muk5B2TT20acOQohDZw0nudCTTu7bgok88SndIDpdvkX-uZwCkh-mnxFkA03ey5HU274We-NsHA2SkoXfdWedlfViLvOotLGdLVWnUvMvgN7m3R9TqTTigwIx2W5I8" alt="&#x2764;"></strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ahoj Zuzano, děkuju moc za tu pochvalu i za tvůj pohled o osobní zkušenosti. Jo, je to často dost vyčerpávající. Ano, celé mi to dává ohromný smysl. <strong>Zkusme si třeba představit velkou věc jako to, že se přižene stoletá voda na naši krásnou řeku. Co se stane tady ve skupině? Okamžitě vznikne ohromná vlna pomoci, která už bude mít svůj prostor a strukturu. Stalo se to během covidu, stalo se to na počátku války. Stane se to zase</strong>. A pak ty individuální těžké věci. často mi píšou lidí, kteří nenachází pomoc ve státní struktuře a dostali se do tíživé situace. Moho rodinám tahle skupina pomohla, Rozjelo se mnoho podnikání a občanských aktivit. A pak ty drobounké věci, to, že někomu daruješ přebytek potravin a vznikne pevné a prosperující přátelství. To se stalo konkrétně mě a mojí kamarádce Janě.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Abych pravdu řekla, jsem ve využívání skupiny poměrně ostýchavá. Necpu ostatním nadměrně to, co dělám za práci nebo kurzy které pořádám. Vím, že bych mohla v tomto směru využívat skupinu mnohem víc, ale dělám to velmi málo. Možná bych mohla využít sílu skupiny víc, ale jak píšu, je v tom kousek ostychu. Nechci svoji pozici Vlídné Správcové zneužívat.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Za dobu kdy&nbsp;zde funguje skupina, se slovo Soused stalo pojmem a nese svůj význam. Dávno už to není jen ten, kdo má zahradu vedle té mojí. Je to výraz spojení a sounáležitosti.&nbsp;</strong> Mám z toho ohromnou radost. Všimla jsi se, jak se slovo SOUSED objevuje na stále více místech? Třeba <a href="https://www.soused.store/" data-type="link" data-id="https://www.soused.store/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Soused.Store.</a>  V popisu akcí, ve jménech projektů a podobně je to slovo s plným významem a to tak nebylo. Nebo Berounka.&nbsp; Naše řeka také tvoří vztahy. &#8222;Já jsem od Berounky&#8220; už něco znamená. Je to sounáležitost! I toto slovo se používá s tím to významem na stále více místech, událostech, projektech.<strong> Pro mě je to potvrzení, že se vytvořila kvalita, vztah, souvztažnost. Je definovaná hodnota a naše domovy se rozšířily.&nbsp; Cítíme vztah k místu a lidem se kterými jsme propojení a to je fakt velký. Fakt velký!</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Děkuji, že jsi tu s námi.</p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Anna:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Mně teda přijde fascinující, že na tom, občas asi i hodně, pracuješ&nbsp; a nic za to nechceš. Mé ego by asi volalo po odměně, revanši, vděku. Jak to máš porovnaný v hlavě? Čím se sytíš, tím co se přes Sousedy uděje dobrého? Bereš to jako službu společnosti? Nebo se to prostě samo tak rozjelo a narostlo a událo se přes to už tolik ohromných věcí, že tě to dovedlo až do bodu Dnes a ty nemůžeš jinak?</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ahoj Anno, o tom, co je pro mě vyšším smyslem celé skupiny už jsem napsala dost. Ještě předtím, než se poslední dobou strhla vlna, okolo japonské filosofie šťastného života Ikigai, dávno už jsem ho znala a řídila se jím. <strong>Ikigai je cesta ke spokojenému životu a dlouhověkosti. Vede nás  k tomu, aby každý den měl smysl. Jednou podmínkou naplněného Ikigai je to, že je člověk součástí funkční komunity. </strong>Já tu svoji tvořím a pomáhám ji tvořit ostatním. Znám svou životní vizi a znám sama sebe. Vím, kde můžu prospět a tak kde cítím že mohu, tam musím. Je to v mojí povaze. <strong>Beru tuhle práci jako dobrovolnictví ve prospěch světového míru. Tato skupina a mnoho dalšího, co dělám je moje Ikigai. A najít svoje pole užitečnosti ve světě je velká věc. Nejde zaplatit.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Já jsem asi vždycky měla potřeba dělat svět trochu lepším místem, než jakým vidím že je. Tvrzení, že všichni jsme jedno pro mě není blábol, ale hluboká pravda. Je třeba si na to zase vzpomenout a začít se tak chovat. <strong>Navzájem se potřebujeme. Já ohromně miluju lidi a proto to dělám, aby nám na světě bylo líp. Myslím, že pocit zadostiučinění a užitečnosti je něco, co je odměnou samo o sobě a každý bysme měli mít ve svém životě ochotu pomáhat ostatním. </strong>naše životy pak budou šťastnější a planeta spokojenější. Mír začíná nejdřív u každého z nás.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Odměny dostávám.&nbsp; Úsměv, poděkování, podporu, příběh někoho, komu skupina pomohla.&nbsp; To je pro mě jako živá voda. Jednou jsem dokonce potřebovala právní pomoc a dostalo se mi jí a dáma, která mi pomoc poskytla řekla, že za to nic nechce a je to její splátka za to, co dělám pro komunitu. Byla jsem z toho tak na rozpacích, že jsem se dojetím rozplakala. Jsme za to velmi vděčná. Je pro mě stále ale jednodušší dávat než si říkat o pomoc nebo o odměnu, Mám se v tomto směru hodně co učit a překonat svůj ostych. Vždycky jsem dojatá a cítím se trochu překvapeně, kdy někdo udělá něco pro mě. Je to krásné a dostává mě to do rozpaků, protože to nepožaduji a neočekávám.</p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Viktor:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Mě by zajímalo, jestli stále všechno čteš, anebo to už necháváš plynout svým vlastním životem&#8230; Na druhou stranu, pokud už nečteš vše, podle čeho si vybíráš, co vlastně čteš? Chodí Ti upozornění na vše&nbsp; nebo Ti FB pomáhá nějakou filtrací toho &#8222;čemu by ses měla věnovat&#8220;? Je nějaká ochrana &#8222;proti přehlcení&#8220;..? <img loading="lazy" decoding="async" width="16" height="16" src="https://lh7-us.googleusercontent.com/0vqo7HchE4-mwOeDx0S9Fk3tQmYN8h3Wix3RRFyAR3P8MiilnEWYD4fbmbahgx5kOyAERseAA0Fc1sKAjtW0cvw777UDBgHi5-NP3ArIUMrP45k-TbAboO2dCynizjsQGEVm_JrAB3KcVq6kl-yj1I4" alt="&#x1f648;"><img loading="lazy" decoding="async" width="16" height="16" src="https://lh7-us.googleusercontent.com/9J7eJaBnyR13Mv3W0-6Eq_DHlk3J_spwrq0uqjrvK3XHPESETpxA8jr4hNAxY0G-6C27_8a5aVVbFC6roDVINlLd1HwBdTv2ZkYuLs6kH3xL_DfQ6F4QRyzYkoPYdEvgOLkmTowWWeM_Q4UDJGNDGOc" alt="&#x1f602;"></strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ahoj Viktore, bohužel FB nefunguje takto roboticky a vlastně díky za to. U každého nově přihlášeného člena si čtu vždy odpovědi v žádosti u členství. jsou tam dvě otázky. PROČ&nbsp; se chcete do skupiny přihlásit a ODKUD jste a druhá otázka je potvrzením, že člověk četl PRAVIDLA skupiny a souhlasí s nimi. Pokud mi někdo třeba na první otázku odpoví “ljkjgc” nebo &#8222;ano&#8220;, hned ho mažu.&nbsp; <strong>Z odpovědí také vidím motivaci lídí a nebo sleduju odkud se o skupině dozvěděli.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Pročítám velkou část příspěvků každý den. Mažu, co tam nepatří nebo upozorňuji na porušení pravidel. Komentáře všechny nečtu.<strong> Skupina už se naučila, že pokud se tam děje nějaká nepravost a nebo je někdo hulvát, označí mě nebo příspěvek nahlásí. Je to jen díky tomu, že jsem si dala opravdu velkou práci s tím pořád dokola vysvětlovat jak a proč se k sobě máme chovat. </strong>Jsem moc ráda, že lidi tuhle možnost využívají a upozorňují mě na to, když se něco děje. Není v kapacitě jednoho člověka přečíst si všechny komentáře. <strong>Skupina mi tak sama pomáhá udržovat základní pravidla slušnosti a respektující komunikace a já&nbsp; za to děkuji. </strong>A ty sám víš, že někdy je tam docela fičák. Zopakuji znovu a posté, že se řídím Paretovým pravidlem 80/20. My máme velké štěstí, že ve skupině se projevuje jen 20% motovidel a ostatních 80% je v pohodě. Mnohdy to bývá v online prostoru naopak. Komplikované je, že těch 20% umí být dost hlasitých. Když je nahlášený příspěvek, přečtu ho celý a vyházím, co je třeba. S mnohýma lidma, kteří poručují pravidla komunikuju v soukromých zprávách a snažím se jim vysvětlit, že jestli nezmění své chování, není zde pro ně místo.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Ochrana proti přehlcení. To mě así asi nejvíc. Díky za tu otázku.<strong> Používám koktejl vlídnosti, jasně nastavených hranic, unci uprdelismu a celé to doleju dvěma deci trpělivosti a nahoru dám plátek pochopení. </strong>A samozřejmě ani to někdy nestačí. Srážka s blbcem je bolestivá. Pomáhá mi neuhnout z mých hranic a neustále si jen říkat, že to bude dobrý, že je tu těch 80%. Že to  prostě za to stojí. No a v nejhorší případě pomůže ořechovice od tebe.&nbsp; Děkuju.</p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Ola:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Já se tedy připojím s otázkou. Jak Vám osobně skupina změnila život? Zda Vas lidé díky skupině začali poznávat na ulici. Nebo třeba nějaké vtipné příhody, zda se díky skupině staly.</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Olo,&nbsp; děkuji vám za otázku i za to, jak vy sama pomáháte v e svém okolí i když vaše osobní situace není jednoduchá. Ano, skupina mi rozhodně změnila život. Dovolila mi zapustit zde u Berounky takovou silou, že jsem to ani nečekala. Dala mi moho přátelství a inspirace. Práce ve skupině mi přináší do života další proud smyslu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Vtipných příhod je tu kupa a já si ohromně cením toho, že skupina je často pekelně vtipná. Nebýt skupiny, ani bysme se nedozvěděli všechny ty parádní zprávy, kterým se pak tady všichni smějeme, co se kde komu nečekaného přihodilo nebo způsob, jak někdo umí napsat příspěvek tak, že brečíte smíchy a je to super. Já se velmi ráda směju a ve skupině to naštěstí jde. Myslím že jen díky humoru jsme ještě vzteky nevythali koleje naší trati ze země. A zubama!</p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<figure class="wp-block-image size-large is-resized"><img loading="lazy" decoding="async" width="1024" height="683" src="https://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490-1024x683.jpg" alt="" class="wp-image-562" style="width:950px;height:auto" srcset="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490-1024x683.jpg 1024w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490-300x200.jpg 300w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490-768x512.jpg 768w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490-1536x1024.jpg 1536w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490-600x400.jpg 600w, http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/IMG_8490.jpg 2048w" sizes="auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /><figcaption class="wp-element-caption">momentka z Hajdom Hajdom Tydllidom na Štědrý den &#8211; Foto: Jana Bergerová</figcaption></figure>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Ája:&nbsp;</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>To mne taky napadlo. Bashko jsi díky tomu známá? Taková Poberounská celebrita? Zastavují tě díky tomu třeba lidé na ulici, třeba se svými dotazy nebo žádostmi o pomoc? A nebo třeba aj v kavárně, restauraci a tak?;-)</strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Ájo ahoj podruhé. Celebrita mě hodně rozesmála. Asi bych mohla prodávat i nějaký merch &#8211; třeba trička Be Bashka &#8211; be soused! Nebo mít autogramiádu na nádraží, když nejedou vlaky, aspoň by se lidi zabavili <img src="https://s.w.org/images/core/emoji/17.0.2/72x72/1f642.png" alt="🙂" class="wp-smiley" style="height: 1em; max-height: 1em;" /> Celebritou se určitě necítím být. Ano, lidé mě zastavují a ptají se, jestli jsem to já. Taková klasická situace je třeba jednou za měsíc třeba v Lidlu, kdy se na mě někdo směje a pak mává a volá ahoj. Já se tak usměju a mávám. Pak většinou přijde klasická konverzace: “Ježišmarjá, promiňte, já vás znám jenom ze skupiny, vy jste Bashka, že?.” A já řeknu a úsměvem: “To je v pořádku, ráda se seznamuju, ano, jsem Bashka a kdo jste vy? Těší mě. A opravdu mě těší.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Nebo pak takové ty super vtipné reakce jako že sedím v kavárně a obsluha na mě kouká a pak přijde číšník a řekne: “ My jsme spolu chodili na střední?” A já se směju. Nebo někde v nějaké instituci mám nadiktovat svůj email a z tiché recepce se pak ozve: “ Jé, vy jste Bashka!”&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">No a pak jsou tu blázni jako třeba <a href="https://www.circusponorka.cz/" data-type="link" data-id="https://www.circusponorka.cz/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Honza Ponocný,</a> který mě zavolá na svém koncertě na podium a nejen, že po mě chce, abych zpívala, ale ještě jen tak mimochodem upozorní sousedy, že i ti kdo mě neznají, že mě budou potkávat furt a že tu jednou bude stát moje socha. A to se pak směju a je mi vtipně a trapně zároveň a já miluju výlety z komfortní zóny a momenty hřejivého trapna. </p>



<p class="wp-block-paragraph">Líbí se mi, že ty reakce jsou vždycky pozitivní, <strong>když už mě někdo osloví, má radost, že se potkáváme a to je moc hezký.</strong> Ohledně dotazů a žádostí o pomoc jsem myslím odpověděla o něco víš.</p>



<h2 class="wp-block-heading"><strong>Jan</strong><strong>:</strong></h2>



<h3 class="wp-block-heading"><strong>Také mám otázku, možná trošku mimo klasické spektrum ohledně chodu skupiny.. kolik lidí tě díky skupině pozvalo na osobní schůzku, rande..? Urcitě se někdo nasel (jako všude) <img loading="lazy" decoding="async" width="16" height="16" src="https://lh7-us.googleusercontent.com/98CwgbUp9RUZANtbNkYe-izuOHs8MHudNPp52QfqGSgGWB73kyHUMv1G5vf2L_e6qCPblctydursE8K32xu6HlJlXC0Ar0KQRWh1tVUiNtFeNZA5tZ5N2T3LwpOmiaxzg3aDSULNwjl9k-abuDC1iOU" alt="&#x1f92b;"> a jestli víš o někom, koho tvá aktivita a sousedská skupina dala dohromady a tvoří díky tomu pár? Byl by to asi super pocit vědet, že tvá aktivita někomu přinesla stěstí a lásku. Ja věrim, že to několik lidi spojilo a diky tomu se naplni celá myšlenka skupiny. Mimochodem sám za sebe ti musim poděkovat .. dalo by se řict, že skupina a tvá aktivita mi zachránila život.. v uvozovkách. Děkuji a ať se daři i nadále <img loading="lazy" decoding="async" width="16" height="16" src="https://lh7-us.googleusercontent.com/QzYefwcypHQJPRr1KhmgWiTPvBSbe0v8Vim4_vbVhgdWARBV8hhUF_7aFzdPaRtdYFZDH5QM7c-xSBZ5Ha3rWMBoeZxRcCnNQEj5ntYTSCaOQHbsgLtoVyTza6sGNwqZJtPwBseyp6s1qwguVXAAm1M" alt="&#x1f64f;&#x1f3fb;"><img loading="lazy" decoding="async" width="16" height="16" src="https://lh7-us.googleusercontent.com/3Somo8u9F77SLDCyYGQkFhTW7WHHdGAswqQp1btq2Lgl3kYR5wtQzjSs3nfJTfq6ztCQEx3mf_4i3Wwbt0L4ilPjwo2BniTNlHR_Yo1WS7wHbGm8Y3dJV5QRMVa2ds6Qunrq0DeBmO3g6GecMohXIGA" alt="&#x1f64b;&#x1f3fc;&#x200d;&#x2642;"></strong></h3>



<p class="wp-block-paragraph">Honzo, díky moc za tvůj příběh. Ano, pamatuju si tě rozbitého v době, kdy jsme se setkali a mám radost, jak tvoříš a rosteš a vím, že skupina ti byla velkou oporou.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Máš nádherný dotaz. Doufám, že někomu se povedlo najít zde svoji polovičku. Nepovažuju to za vyloučené. Třeba se někdo ozve. Já vím o mnoha přátelstvích, ale ještě ne o páru a ráda se to dozvím a budu společně s nima mít radost.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Spojilo se se mnou už mnoho lidí, kteří tady v okolí tvoří něco zajímavého a jednoznačně i díky tomu, že se to dozvídám můžu tvořit tak krásný obsah pořadu SÍťovka.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A to rande!&nbsp; No vidíš, to ještě nikdo neudělal!&nbsp; A já jsem nezadaná. Takže pánové, šla bych na hezký rande hned.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph">Je mi 43. Někdy se cítím na sto a někdy na dvacet. Jsem maminka dvou dětí. Miluju hudbu a dobré jídlo a suché červené a gin s tonikem.  Užívám si dobré objetí a ráda se směju. Mám energii tygra šavlozubého, ale na karnevale v Riu. Budete to buď milovat nebo se toho budete bát. Ráda chodím na výlety a tančím. Mám ráda vysoké a tmavé muže. Cením si, když se někdo dokáže koukat do očí a neuhýbá. Pravý muž si, dle mého, váží svého slova a jeho slib je slib krále. Dospělý muž dokáže naslouchat.  Ale pokud jsi právě ty dočetl až sem, je to na dobré cestě. Ten pravý mě dokáže rozesmát.</p>
<cite>Bashka</cite></blockquote>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph">&nbsp;</p>



<h2 class="wp-block-heading">Pro moje sousedy, kteří se chtějí o mě dozvědět něco víc:</h2>



<p class="wp-block-paragraph">Dlouho jsem pracovala jako divadelní a filmová produkční. V Činoheráku jsem produkovala divadelní představení, ve kterém hráli profesionální herci a romské děti z vyloučených lokalit.&nbsp; Matiční ulici znám jako svoje boty. Kus mého srdce je asi cigánský. Další kus mně je  tak trochu indiánka. Doprovázím dospěláky k jejich<a href="https://bashka.cz/" data-type="link" data-id="https://bashka.cz/" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> kreativitě, autenticitě a vizi </a>na svých seminářích a individuálních setkáních.&nbsp; V Řevnicích jsem založila coworking <a href="https://www.meandrrevnice.cz/" data-type="link" data-id="https://www.meandrrevnice.cz/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Meandr</a> a pořádám <a href="https://www.meandrrevnice.cz/sitovka/" data-type="link" data-id="https://www.meandrrevnice.cz/sitovka/" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Síťovku &#8211; setkání inspirativních sousedů od Berounky</a>. Bývá pořád vyprodáno. Na Štědrý den organizuji setkání sousedů u koled a cukroví Hajdom Hajdom Tydlidom. Pořádám výstavy a koncerty. Spolupracuji s několika&nbsp; spolky a neziskovými organizacemi v okolí.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Děkuju vám všem pokud jste tenhle obří článek přečetli a všem, kteří mi položili otázku a těm, kteří tvoří sousedství zde u nás.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Snad tento článek bude inspirací i pro jiná místa. </p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Dobrých sousedů je všude třeba. Vím to. Já je kolem sebe mám.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Vlídná Správcová Bashka</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>2 mámy a 5 dětí na cestě</title>
		<link>http://bashka.cz/hej-hou-2-mamy-a-5-deti-na-ceste/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 25 Apr 2023 19:13:02 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kreativita]]></category>
		<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">http://bashka.cz/?p=402</guid>

					<description><![CDATA[2000 km, 14 dní, 2 mámy a 5 dětí na cestě. Tak jsme vloni vyrazili na cestu k moři. A bylo to napínavé a občas srdcervoucí a poměrně často o nervy a taky dojemné a náročné a veselé a k zbláznění. A bylo to tak jedinečné, že letos toužíme jet zase. 7 zadečků v jednom [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph"><strong>2000 km, 14 dní, 2 mámy a 5 dětí na cestě. Tak jsme vloni vyrazili na cestu k moři. A bylo to napínavé a občas srdcervoucí a poměrně často o nervy a taky dojemné a náročné a veselé a k zbláznění. A bylo to tak jedinečné, že letos toužíme jet zase. 7 zadečků v jednom autě. Rakev na střeše. Pokud máte ocelové nervy a unci dobrodružství v sobě, zkuste to taky.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Rády s vámi nasdílíme pár tipů na to, jak neroztrhnout děti vejpůl, přežít to bez úhony a hlavně, užít si to na max.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Krátký příběh na úvod</strong>. Jsme dvě kamarádky, které mají děti v různě střídavé péči.&nbsp; Jsou to kámoši ( chápej &#8211; když se zrovna nehádají a nepokouší se jeden druhého zabít) ve věku od 6 do 9 let.&nbsp;Všichni milujeme vodu a cestování a dobrodružství k tomu.&nbsp; Mám sedmimístné auto. Je nás sedm. Děti touží jet k moři, my taky. Budget velmi malý. Jasně! Máme na to 14 dní.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A teď máme pro vás 14 dobrých tipů, jak to zvládnout.</strong> Doufáme, že aspoň jeden z toho vám bude k užitku. Protože je skvělé být na cestách společně. Tak jdeme na to!</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>1.</strong> <strong>Navigace kecá &#8211; čas běží&nbsp; s dětmi jinak.</strong>    </p>



<p class="wp-block-paragraph">Do naší cílové destinace to bylo podle navigace 10 hodin: nesmysl. Děti nikdy nečůrají naráz. Střídají se asi po 30ti kilometrech. Podnět tipu: To vydržíš! absolutně&nbsp; nefunguje. Rozvrhli jsme si trasu tam na dvě etapy. Pohodový odjezd odpoledne s pozdním obědem a pak přespávačka se snídaní v půli cesty. Díky Bohu za to. Ve skutečnosti jsme do cíle dorazili za 24 hodin.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>2.</strong> <strong>V autě je nuda &#8211; měj plán!</strong> &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">“Tak se koukej z okna, je tam spousta zajímavých věcí”, opravdu nefunguje. Vyrobili jsme dětem Cestovníček. Nejvíc času jsme byli na dálnici, takže toho zajímavého moc není a výhled na Alpy vážně dojímá jen dospěláky. Cestovníček byl jednoduchý sešit se seznamem toho, co můžeme vidět z okna a děti se dlouhou dobu bavily tím, že hledaly značky aut, psa za oknem, karavan a žlutý auto a podobně. Absolutní hit. Pro stav nouze byl připravený tablet s pohádkou.</p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"><span style="background-color:rgba(0, 0, 0, 0)" class="has-inline-color has-black-color">Cestovníček si můžeš stáhnout<a href="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/cestovnicek.pdf" data-type="link" data-id="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/cestovnicek.pdf" target="_blank" rel="noreferrer noopener"> </a><a href="http://buymeacoffee.com/bashkabash/e/480495" data-type="link" data-id="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2024/02/cestovnicek.pdf" target="_blank" rel="noreferrer noopener">zde.</a> Vytiskni ho pak jako brožuru na šířku ve formátu A4 a uprostřed sešij. Nemusíš jet zrovna světa kraj. S Cestovníčken se děti zabaví i po cestě autem k babičce. </span></p>
</blockquote>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>3. Řidič není rodič.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Kdo řídí, ten řídí. Spolujezdec se stará o potřeby všech dětí a řeší, kdo se s kým zrovna strká a reaguje na každé oslovení “mami”. Druhá mami dělá, že neexistuje a prostě se soustředí na cestu. Bezpečné, jasné a nezbytné.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>4. Je to fuk, čí je to dítě.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Tak to je a funguje to skvěle nejen v autě, kdy jeden řídí. Je opravdu jedno, čí to dítě. To, které je nejblíž a něco potřebuje, o to se postaráš. Pomůžeš mu, zabalíš ho do deky, utáhneš mu brejle, namažeš nos, pomazlíš, utřeš zmrzlinu z trička. Vymakaly jsme to až tak, že jsme obecně na plážích mátly lidi tím, kdo ke komu patří. Ono je to vlastně jedno.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>5. Měj limity a pořádek v útratách.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Co si budeme povídat, být 14 dní na cestách s pěti dětma je docela náročné. Na začátku jsme měly zcela jasně limitovaný rozpočet. Věděly jsme, kolik je na jídlo, na zmrzlinky, kolikrát můžeme jít do restaurace a kolik můžeme utratit za suvenýry.&nbsp; A naše limity byly poměrně střídmé. Nesekly jsme se ani o korunu a to jsme si to všichni skvěle užili. Dohoda byla, že ve všem jedeme napůl. Všechny výdaje jsme si hlídaly v apce <a href="https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.destil.settleup&amp;hl=cs&amp;gl=US&amp;pli=1" data-type="URL" data-id="https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.destil.settleup&amp;hl=cs&amp;gl=US&amp;pli=1" target="_blank" rel="noreferrer noopener">Settle Up &#8211; Dlužníček</a>. Je to fantastický pomocník i pro skupiny, pokud máte společné výdaje chcete je rozdělit rovným dílem. Neustále vidíte, kolik kdo zaplatil navíc a jak je na tom váš celkový rozpočet. Stačí zapsat každý výdaj do mobilu. Apka dokonce přepočítává měny.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>6. Neboj se použít svoje superschopnosti.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Každá Z nás byla na něco dobrá. Jana dokázala s dětmi hodiny skákat z mola do moře a já se s nimi stejně dlouho potápět. Jana je dokázala večer všechny postupně osprchovat a nakrémovat a já jsem během chvilky uvařila všem večeři. Používejte svoje superschopnosti a nemordujte se s tím, co vám jde hůř než tomu druhému. A těch superschopností jsme objevily mnohem víc a nebály jsme se je použít. Každá měla to své a žádná nědělala to, co ji nebavilo.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>7. Sváča nikdy nestačí!</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Měj tajný svačiny. Vždycky a všude! Oni mají pořád hlad a hladový dítě je nepoužitelný dítě. Sušenky schovaný v autě, balíček rychlého cukru, ovoce, cokoliv. Postupně jsme se naučili, že brát na pláž třeba meloun, je super. Neseš to jen tam a zpátky jdeš bez něj. Jídlo a tekutina zároveň. Pořád jsme měli kupu plastových krabiček se svačinkama. Krabičky pak dáš do sebe nebo do nich děti sbírají poklady, bagrují s nima a nabírají vodu. Stejně tak voda. Vody není nikdy málo. Vždycky jsme měli aspoň 4 litry vody pod sedačkou v autě. na pití, na rozbitý koleno, na namočení kšiltovky, když je horko. Žíznivý a hladový děti nespolupracují a to nechceš. Často jsme chodili na vzdálené pláže, kam se autem nedalo dojet a byly tam skoro celý den a je mnohem lepší nést 3 kila melounu tam, než dvacetikilový hotový dítě nazpět.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>8. Večer si přej, ale ráno plánuj.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Můžeš si tak maximálně přát, co chceš dělat zítra, ale mnohem víc fér je se ráno probudit a zjistit, jak na tom výprava je a pak udělat plán, který vyhovuje všem. Když bych vypočetla průměrný věk naší výpravy, dostanu se na nějakých sladkých 16 let a to je mazec. Nikdy nevíš, s čím se probudíš. Děti jsou taky lidí, vždyť víme. Každý má svoje přání a všichni chceme být spokojení. Je fajn teprve po snídani odhadnout, v jakém je skupina rozpoložení a mít vždycky záložní plány. Je skvělé respektovat to, že mámy můžou mít jiná přání než děti a hledat cesty, jak všem dát stejně. Protože to může být zábava a MÁ to být zábava pro všechny.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>9. Trumfy vytahuj postupně.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Nevytáhly jsme všechny esa z rukávu hned. Na každé expedici přijde krize &#8211; třetí den na táboře &#8211; všichni jsme tam jednou byli. Měli jsme připravená různá překvápka, která jsme vytahovali, když bylo nejhůř. Třeba společné lego nebo knížka.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>10. Relaxanty a nakopáváky.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Maminky měly jasnou ranní a večerní chvilku. KáKáčko &#8211; káva a klid po ránu. Dohoda byla, že pokud si nevypijeme kafe, děti po nás nic nechtějí a my nechceme nic jedna po druhé. KáVéčko byla večerní sklenička vína, kterou jsme si daly společně, když jsme uložily děti. Jako relaxant pro mámy platila společná krátká meditace, kterou jsme si užily někdy i dvakrát denně. Děti měly jako svůj nakopávák několik písniček v autě , co jsme hráli pořád dokola a hodně nahlas v autě&nbsp; a všichni zpívali. Jako relaxant byla kupa mazlení. Je dobré znát svoje relaxanty i nakopáváky a používat je. Aktivně a denně.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>11. Hádky pod koberec nepatří.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Je jasné, že taková výprava se neobejde bez handrkování, hádek a různých výbuchů emocí. U všech členů výpravy. Je to úplně v pohodě, pokud dodržujete dvě pravidla:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>nikdy to nenechej nevykomunikované</li>



<li>hádky mezi dětma řeší ten, kdo je míň vytočenej</li>
</ul>



<p class="wp-block-paragraph">Žádný spor i ten sebemenší jsme nechaly bez péče. Každý večer jsme si pak my dvě spolu sedly a ten den uzavřely tím, že jsme si povídaly o tom, co se ten den stalo a jak jsme se cítily. Nad čím přemýšlíme, co bylo náročné a jak si můžeme pomoct. A nebylo to žádné tlachání, ale opravdu hluboké rozhovory od srdce, které nás vedly k tomu, že jsme každý den dokázaly využít tak, že jsme byly o něco bohatší. A velmi, velmi často jsme se ptaly jedna druhé &#8211; jak se cítíš, co potřebuješ?</p>



<p class="wp-block-paragraph">Po jednom velkém sporu, co měly děti mezi sebou jsme je pozvaly do Poradního kruhu, kde se každý mohl vyslovit, byl slyšen a váha každého slova byla stejná. Děti na to skvěle reagovaly a vyřešilo to jednoznačně celou atmosféru toho dne.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>12. Uzavři den vědomě.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Při každém návratu z výletu jsme všichni řekli, co se nám líbilo, co si pamatujeme a co bylo pro nás dnes důležité. Bylo pak možné vědomě a často s velkou vděčností ten den uzavřít a zabalit do krásného dárkového papíru a ne jen tou dovolenou prosvištět.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>13. Spi sladce.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Odpočinek je zcela zásadní, pokud si to chcete všichni naplno užít. Skupina je pouze tak rychlá, jak je nejpomalejší ten neunavenější člen. Respektovali jsme, když někdo potřeboval odpočívat. Nehnaly jsme se.. Dávály si také prostor k tomu, být někdy samy. Jít si sama zaplavat, zatímco ta druhá je s dětma a podobně.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>14. Pomáhej.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Děti nejsou žádní nemohoucí!&nbsp; Každý s něčím pomáhal. Uklízet ze stolu, donést věci do auta nebo na pláž a podobně. Když každý &#8211; i ten nejmenší z výpravy udělá něco malého, je to hned poznat. Dejte všem vědět, že jejich pomoc se počítá a je vidět. </p>



<p class="wp-block-paragraph">&#8230;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Prostě to jde. A může to jít i vám. my jsme byli letos zase a ve stejné pohodě jako minule. Tak hurá na to, cestovat s dětma je fajn.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Příběh kmene a modrý drak</title>
		<link>http://bashka.cz/pribeh-kmene-a-modry-drak/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 25 Dec 2022 13:59:43 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">http://bashka.cz/?p=370</guid>

					<description><![CDATA[Mám ráda lidi. A touto větou je třeba začít, protože právě z toho všechno následující pochází. Mám přátele, nemálo přátel, kterým do očí říkám miluju tě a říkám to v plném významu těch slov. A jsou to muži i ženy, děti i přátelé mnohem starší než jsem já. Je první svátek vánoční&#160; a já jsem [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p class="wp-block-paragraph">Mám ráda lidi. A touto větou je třeba začít, protože právě z toho všechno následující pochází.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Mám přátele, nemálo přátel, kterým do očí říkám miluju tě a říkám to v plném významu těch slov. A jsou to muži i ženy, děti i přátelé mnohem starší než jsem já.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Je první svátek vánoční&nbsp; a já jsem doma sama, v kamnech hřeje, poslouchám Goldbergovy variace od Glena Goulda a kolem mě voní Palo Santo, purpura a šalvěj.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Jsem doma bez mých&nbsp; dětí, které jsou na Vánoce u tatínka a přijedou až dnes večer. Tento rok se to stalo tak.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Dárky pro ně jsou připraveny pod stromečkem a já se těším na druhé Vánoce s nima a zároveň si, v plném požitku užívám ticho a klid téhle chvíle a doznívá vě mně mnoho událostí posledních mnoha týdnů a také včerejšího Štědrého dne, který byl tak štědrý, jak si ani nedokázala představit, že by tak štědrý mohl být.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>O tom bude dnešní příběh. O kmeni, kterého jsem součástí a o tom, jak plně a jsem si&nbsp; během posledních pár dní tuhle cennou skutečnost uvědomila.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Žiju ve městě, které je mým domovem teprve nějakých 11 let. Ráda dotvářím místo, kde žiju takovým způsobem, aby se mi v něm žilo dobře. Začala jsem tu aktivně budovat sousedskou komunitu. Vybudovala jsem pro lokalitu kde žiju sousedskou skupinu, která teď už čítá skoro 11 000 lidí a umožňuje lidem se navzájem poznat, pomáhat si, požádat o pomoc a pěstuje v nich důvěru a respektující vztah. Pořádám akce pro sousedy, kde se mohou setkat, seznámit a třeba začít spolupracovat. Vnímám, že díky této skupině se čím dál víc okolí objevují slova jakou soused, sousedské… Z této skupiny vzešlo mnoho mých přátelství, našla jsem v ní mnohokrát pomoc a nesčetněkrát jsem mohla pomoct já. Tvořím svůj kmen, protože musím. Je to moje přirozenost. Bez kmene jsem jako sýkorka v kleci. </p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph">Nedávno se mi vybavila věta jedné mojí učitelky: “Nic neexistuje! Všude je něco. Jak by mohlo někde být nic, když všude je láska.?”</p>
</blockquote>



<p class="wp-block-paragraph">A já za posledních pár měsíců mám pocit, že přes to všechno, čím teď procházím, kdy se rozdělila naše rodina a bylo třeba vypořádat se s mnohýma tématama, které s tím souvisí, v té změti emocí a změn, v náročnosti toho celého je láska to nejsilnější, co cítím.&nbsp;&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A zažívám pocit, že moje srdce je otevřené dokořán a tak moc naživu, tak moc! A je v něm místo pro tolik emocí, tolik lásky, tolik lidí, tolik vděčnosti a radosti.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Celý advent jsem se setkávala s přáteli, událo se mnoho společných obědů, skleniček, kávy, procházek. Byla jsem obdarovaná tolika příběhy a tak velmi hodnotným časem, kdy v tu chvíli věnujeme čas jen jeden druhému, zažila jsem překvapení v podobě adventní spirály postavené pro mě uprostřed lesa. Těch plánovaných setkání bylo tolik, že jsem je do Vánoc nebyla schopná stihnout a postupně se přesouvají do nového roku a já si přeji, aby postupně naplnili celý rok, protože jsem si uvědomila, že o svoje přátelství můžu pečovat ještě mnohem víc. A  že to nejvíc, co si můžeme dát je prostor pro naslouchání a plná přítomnost.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Rozhodla jsem se, že původně společné vánoce s mým bývalým mužem a dětmi nejsou to, co si letos přeju. Tahle situace chce čas. Rozhodla jsem se na poslední chvíli, pár dní před Vánoci, ale to je jiný příběh. Obratem jsem dostala pozvání od mých přátel, abych na Štědrý den byla u nich, jako host. Cítila jsem se trochu na rozpacích, dala jsem si den na rozmyšlenou a pak jsem vděčně přijala.</p>



<p class="wp-block-paragraph">V čase adventu a nejen v ten čas, mám ve zvyku poděkovat a poprosit. Před pár dny jsem vyslovila přání hojnosti, přeji si být obdarovaná hojností všeho, z čeho moje srdce kvete! Dej mi, prosím, nálož kompostu hojnosti, kterým můžu vyživit svoje srdce, aby kvetlo, plodilo a rostlo.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Ve Štedrý den pořádám pro sousedy setkání, které se jmenuje Hajdom Hajdom Tydlidom. Setkáme se v parku, zpíváme koledy, jíme cukroví a pijeme svařák. Přišlo asi sto lidí. A já jsem byla dojatá a šťastná a tak plná všech těch lidí, které jsem všechny mohla upřímně obejmout, pozdravit jménem a popřát jim krásný Štědrý den. Moje srdce se vznášelo jako zeppelin.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Přišla i Ája a Robo, u kterých jsme měla být u večerního stolu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">“Co vám mám donést, ptala jsem se, co schází?”</p>



<p class="wp-block-paragraph">“Už nám scházíš jen ty, moc se těšíme.” dostala jsem odpověd.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Poprvé u někoho doma jako host. Poprvé pro ně, kdy talíř pro hosta byl plný. A já, cestou k nim nahoru do kopce jsem se těšila, jako bych šla domů. Byl to krásný večer, s nimi a jejich dětma, společná večeře a dárky a klid a radost. Řekla jsem:&nbsp; “Děkuji vám, cítím se tu jako doma.” A Ája se na mě podívala překvapeně a říká: “Vždyť jsi tu doma! Buď tu prosím doma častěji.”</p>



<p class="wp-block-paragraph">A pak jsme si povídali o tom, jak cítíme, že místo kde žijeme tvoří kmen a naši přátelé rodinu, tak širokou, jak my si jen přejeme a chceme. A že tohle žijeme a pěstujeme a nešlo by to bez toho, že jeden o druhého máme zájem a někde hluboko, v tom základním kameni cítíme tu potřebu BÝT součástí kmene. A já jsem se cítila tak obdarovaná a šťastná za přátele, za tu velkou rodinu. A bylo tam tolik pohody a uvolněnosti a bylo to tak přirozené být u stolu svých přátel a utírat nudle jejich dětem a číst jim pořád dokola jednu knížku, protože to se Ježíšek fakt trefil a byla fakt dobrá a koukat se společně na film a smát se každý trochu jiné známé hlášce a někdy všichni společně.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Šla jsem v noci dolů, zpátky domů a kolem bylo takové ticho a někde ještě svítily okna a stomečky. A když přicházela domů, v ulici někdo hrál na housle a někdo jiný zpíval Narodil se Kristus pán a já jsem si ubalila tabák a seděla u vchodu a poslouchala&nbsp; a přišla jsem si jako v nějakém ukrutně dojemném filmu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Otevřela jsem dveře domů a do pokoje a tam, byly pod stromečkem dárky pro děti na zítřejší den a najednou koukám a jsou tam i nějaké dárky, které já jsem tam určitě nedala!&nbsp; Byl tu Ježíšek!  Byl tu! (ano, dobří přátelé mají klíče od mého domu)</p>



<p class="wp-block-paragraph">A pod stromečkem ležel krásný obrázek modrého draka a další dárečky, které si rozbalím dnes večer. A za toho draka ti Kačenko, moc děkuji. Už jsem si ho pověsila na zeď a bude mi připomínat tyhle zázračné a jedinečné Vánoce.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Než jsem začala psát tenhle příběh, uklízela jsem ze stolu jednu vyhořelou svíčku a pod ní jsem našla lísteček, který &#8211; rukou napsaný byl u jednoho malinkého dárku, který jsem&nbsp; před časem dostala od jedné přítelkyně.</p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph">“Kdo věří na zázraky, tomu se dějí.&#8220;</p>
</blockquote>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A já věřím, že jsem jsem součástí kmene a to je krásný zázrak.</strong></p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Sehraná partička</title>
		<link>http://bashka.cz/sehrana-particka/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 09 Feb 2021 16:30:28 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">http://bashka.cz/?p=121</guid>

					<description><![CDATA[Začalo to, když se naučila běhat. Mluvit neuměla, jen pištět radostí. Vrhala se po každém dítěti, které šlo nebo jelo v kočárku okolo. Malé nadšené monstrum. Naklonila se k tomu malému tak blízko, jak to&#160; jen šlo a začala mu mumlat a pískat do obličeje.&#160; Děti propukaly v pláč, maminky v trapno. Jak se tohle [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<div class="wp-block-cover has-background-dim" style="background-image:url(http://bashka.cz/wp-content/uploads/2021/02/15076418618_8af9eea3f5_k.jpg)"><div class="wp-block-cover__inner-container is-layout-flow wp-block-cover-is-layout-flow">
<p class="has-text-align-center has-large-font-size wp-block-paragraph">Sehraná partička</p>
</div></div>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph">Začalo to, když se naučila běhat. Mluvit neuměla, jen pištět radostí. Vrhala se po každém dítěti, které šlo nebo jelo v kočárku okolo. Malé nadšené monstrum. Naklonila se k tomu malému tak blízko, jak to&nbsp; jen šlo a začala mu mumlat a pískat do obličeje.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Děti propukaly v pláč, maminky v trapno. Jak se tohle řeší?</p>



<p class="wp-block-paragraph">Došlo mi to. Potřebuje kamarády. Celou partičku. Co nejdřív.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Byly jsme krátce na místě, které jsme ještě moc neznali. Nikde žádné spolužačky ze základky, co mají taky děti.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Já moc nejsem na&nbsp; ty rozhovory z pískoviště. Jak kaká a co papá…a už vám lezou zuby…? Chtěla jsem se dostat dál, než na ty úvodní věty. Chci taky partičku. Chci si ten čas spolu taky užít. Napsala jsem inzerát. Jejím jménem. Napsala jsem, že má ráda banány a houpačku a miminka&nbsp; a taky svého miniaturního brášku a hledá kamarády. </p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Pomalu jsem měla plán. Dva nejsou partička. Tři taky ne, když jeden nepřijde. Hezké číslo na partičku je pět nebo sedm.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">S první ženou a jejím synem jsme se potkali v kavárně. U dortíčku a dětského koutku a ejhle! Skoro spolužačka. Moje rodačka z Hané. Děti si hned padly do oka a nám to taky trvalo jen jedno kafe.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>To už vě mě doutnal nápad.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Další ženu jsem potkala v parku. Byla tam poprvé a než přišla, ptala se mě do telefonu, jestli je tam hodně míst, kam se dá vysoko vylézt, že by si pak nemohla moc povídat. Když přišla se svým synem, pochopila jsem. Ve skutečnosti to byl malý pavoučí mužíček. Byl to hezký den.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Nápad hořel a už měl i název. Sehraná Partička.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Pak jsem si vzpomněla, že se mnou na plavání s miminama chodila sympatická žena se synem. Našla jsem ji a spojila se s ní. Měla v to dobu zrovna chvíli do porodu, ale nápad se jí líbil a přidala se k nám asi za půl roku. V tu dobu už platilo jedno pravidlo partičky.&nbsp;To ta žena s malým pavoučím mužíčkem jednou řekla:</p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow"><p><strong>“Je to pro všechny typy dětí, ale ne pro všechny typy maminek.”</strong></p></blockquote>



<p class="wp-block-paragraph">To je ono.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Takže probíhalo schvalovací kolečko. Novou maminku jsme pozvaly na hraní na zkoušku a pak jsme jí buďto daly štempl nebo ne. My jsme se shodly v důležitých otázkách a věděly jsme, koho hledáme.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Myslím tím v důležitých otázkách jako:</p>



<p class="wp-block-paragraph">Kolik deka písku za den může dítě sníst? Jak rychle se dá sjet ta skluzavka? Má to smysl je ještě převlíkat? Nekřičely jsme na ně, že spadnou. Utíraly jsme nudle tomu, kdo stál nejblíž. A zdaleka jsme se nebavily jen o dětech.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Pak přišla ta s jogurtem. Přijeli si pro tři kila bílého jogurtu, co nám přebýval a který jsem chtěla někomu darovat. Vyskákali z auta celá rodina, toho nejmenšího vynesli ven. Byli svěží. Zrovna se přistěhovali. Bydleli za rohem.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A už jsme byly v partičce čtyři ženy a věděly jsme, že pátá se přidá, až porodí druhé dítě. Partička se mohla konečně rozehrát v plné sestavě.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Jak se to teda vlastně hraje?&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Je pět žen a minimálně pět kusů dětí podobného věku. (Jde to hrát i ve čtyřech).</p>



<p class="wp-block-paragraph">Partička se sejde jednou týdně v pevný čas od rána do odpoledne. (My jsme si hráli od devíti do tří.)</p>



<p class="wp-block-paragraph">Je výhodou, když každá žena má doma zahrádku nebo aspoň velký byt. (Není to podmínkou).</p>



<p class="wp-block-paragraph">Kočujeme od jedné k druhé každý týden a společně si hrajeme. Dopoledne jsme většinou na zahradě nebo na výletě.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Pak jdeme na oběd, která jedna z nás předem uvařila. (Později jsme přišly na to, že jedna z nás vaří ráda a dobře a pak už vařila jen ona.) Náklady na jídlo jsme sdílely.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Pak jsme uspaly děti. Pak jsme si dali kafe a dezert.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A teď ta sladká třešnička.&nbsp;Jedna měla den pro sebe. Nechala tam svoje dítě a šla si po svých! Takže &#8211; z pěti jedna občas nemohla přijít, druhá měla den pro sebe. Zbývají tři a ty se o jedno dítě navíc postarají jednoduše. Geniálně jednoduchý a funkční plán.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A víte co?&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Je to skvělý. V Partičce je teď 7 stálých žen a jejich celkem hodně dětí (každá má jedno až tři přece) a dvě ženy Partičkou protekly a už jsou jinde. Scházíme se takhle už dva a čtvrt roku. Naše děti se znají dvě třetiny svých životů. Je nám spolu senzačně. Maminkám i dětem. Povídáme si, posloucháme se, fandíme si, povzbuzujeme se, skládáme si komplimenty, soucítíme, debatujeme, pomáháme si. Jsme tu jedna pro druhou a jedna pro kterékoliv dítě. Žádný z našich rozhovorů není plácání. Inspirujeme se, máme se rády. Děti spolu zažily tolik dobrodružství, výletů, pečení, špekáčků, ovcí, lesa, dortů a svíček, skluzavek, vláčků, listí, prostě všeho. Těší se na sebe.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Když jsme spolu, svět je v pořádku.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Dokonce se objevilo velmi elegantní řešení, jak jim dovolit být spolu i ve školce. Ta, co nejlíp vaří totiž chtěla mít vždycky lesní klub a tak jeden budujeme.&nbsp; Pomáháme jí co můžeme, protože u toho jsme taky spolu a pak budeme zase.</p>



<p class="wp-block-paragraph">A víte, co ještě?&nbsp;Už si nebereme ty volné dny. Jsme s Partičkou vždycky všechny. Chyběly by jsme si.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Mít svou Partičku dává smysl.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Na stěhování do nového místa je jasná jedna výzva. Chcete poznat nové přátele. A všechno je to díky ní, díky Elišce.&nbsp;Kdyby tak nepištěla, možná by se to ani nestalo.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Do smrti dobrý</title>
		<link>http://bashka.cz/do-smrti-dobry/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Bashka]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 09 Feb 2021 16:10:07 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Autenticita]]></category>
		<category><![CDATA[Ó živote]]></category>
		<guid isPermaLink="false">http://bashka.cz/?p=114</guid>

					<description><![CDATA[Smrt. Smrtolka. Úmrtí. Skon. Zubatá.&#160; V konverzaci naší společnosti podobně silné tabu jako sex nebo peníze. Chodí všude okolo a nikdo ji nechce potkat. Kmotřička. Každému se pokloní už u kolébky a pak bysme ji už raději neviděli, neslyšeli a neznali. Na začátek pár faktických údajů. “O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<div class="wp-block-cover is-light"><span aria-hidden="true" class="wp-block-cover__background has-background-dim"></span><img decoding="async" class="wp-block-cover__image-background wp-image-117" src="http://bashka.cz/wp-content/uploads/2021/02/21491031954_7c8ea58652_o-scaled.jpg" data-object-fit="cover"/><div class="wp-block-cover__inner-container is-layout-flow wp-block-cover-is-layout-flow">
<p class="has-text-align-center has-large-font-size wp-block-paragraph"></p>
</div></div>



<p class="wp-block-paragraph"></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Smrt. Smrtolka. Úmrtí. Skon. Zubatá.&nbsp;</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">V konverzaci naší společnosti podobně silné tabu jako sex nebo peníze.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Chodí všude okolo a nikdo ji nechce potkat. Kmotřička. Každému se pokloní už u kolébky a pak bysme ji už raději neviděli, neslyšeli a neznali.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Na začátek pár faktických údajů.</strong></p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"><strong>“O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Současně však lidi vědí, že by o smrti a umírání měli hovořit častěji. V průzkumu, který vypracovala agentura STEM/MARK v roce 2011 pro o.s. Cesta domů, 66% dotázaných odpovědělo, že to nedělají zejména kvůli obavám z vlastního konce, a podle 59% se toto téma dlouhodobě opomíjí v rodinách.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Zdravotníci jsou podle téhož šetření z 88% přesvědčení, že je správné vést rozhovory o smrti a umírání s dětmi. Současně 95% oslovených zastává názor, že děti mají své rodiče vidět pečovat o prarodiče, a tři čtvrtiny populace se domnívají, že děti by se měly účastnit pohřbů. Proti tomu pouze 14% odpovídajících podniklo nějaké opatření pro případ vlastního úmrtí&nbsp; a jen 5% se předem se svými blízkými domluvilo na vlastním pohřbu.&#8220;</strong></p>
<cite>Jiřina Šiklová &#8211; Vyhoštěná smrt</cite></blockquote>



<p class="wp-block-paragraph">Podle respondentů se lidé v souvislosti s umírání nejvíce bojí ztráty důstojnosti a soběstačnosti (51%). Dále se obávají bolesti (46%), odloučení od blízkých (35%) či osamělosti (26%) a duševního strádání (24%). Relativně nejmenší část respondentů (13%) spojuje své obavy s tím, co bude po smrti”</p>



<p class="wp-block-paragraph">Tento rok je pro mě intenzivní. Je to rok plný konců a odcházení. Zvláštní na tom je, že mám hluboký pocit, jako by se všechny mé&nbsp; uplynulé, probíhající i budoucí ztráty sečetly v jednu. Jako když sbalíte spoustu věcí rozházených po posteli do jedné pohodlné krosny, hodíte si ji na záda a víte, že teď už to poberete a unesete a že to vlastně vůbec není těžké. A že tu krosnu vlastně klidně můžete dát na nádraží do úschovny a nebo ty krámy vyhodit. Jako bych najednou všechny ty ztráty a odchody viděla jako příležitosti pro nový začátek. Nejen to. Jako by to byl všechno jeden a tentýž bod. V mém náhledu života to do sebe vlastně skvěle zapadá. Je mi blízké vnímat život jako cyklus bezpočtu malých začátků a konců. Neustálé kruhy a spirály, kdy konec a začátek jsou totéž.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>A o tom chci dnes psát. O smrti a umírání. Cítím, že to bude dlouhé. Máte šanci to vzdát už teď.</strong></p>



<p class="wp-block-paragraph">Bylo to v šesté třídě. V hodině literatury u mojí oblíbené paní učitelky Komárové. Není podstatné, co jsme zrovna probírali, ani už si to nepamatuju, ale tam se to stalo. Stejně nečekaně, jako jsem se jednou v dějepise naučila pískat na prsty, mi v literatuře došlo, že jsem smrtelná. Docvaklo mi to se vším všudy. Hluboce uvnitř. Se vší tou konečností a také tím, že nejen já, ale všichni kolem mě, celé moje rodina jednou zemře a že není čas, který je vhodný nebo naplánovaný. Může to být kdykoliv a je to definitivní. Tohle velké aha! mě vyděsilo tisíckrát víc než to, že v dějepise dostanu za pískání poznámku. Vyděsilo to celou mou duši i tělo. Samozřejmě, že jsem věděla, že jednou všichni umřeme, ale v tu chvíli jsem to poprvé pochopila až do morku kostí. Rozklepala jsem se, nemohla jsem dýchat, na zádech pot. Omluvila jsem se, že potřebuji na toaletu a tam jsem plakala a plakala a plakala.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Chápala jsem tehdy smrt jako násilný konec. Nespravedlnost, se kterou nic nemůžu dělat. Moje bezmoc byla obrovská.</p>



<p class="wp-block-paragraph">O té doby uteklo už pěkných pár letních prázdnin a nemálo setkání s Kmotřičkou v mé blízkosti. Můj vztah s ní se napravil, přijala jsem ji do rodiny a myslím, že na Facebooku bysme asi byly kámošky a ona by lajkovala nejeden můj post. Doufám, že to máme už do smrti dobrý.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Jiřina Šiklová ve své skvělé knížce Vyhoštěná smrt píše:</p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"><strong>“Na rozdíl od jiných živočichů o svém zániku víme. Vědomí smrti, tedy vědomí konečnosti našeho života je asi základním znakem lidí. A protože <em>antropos </em>v řečtině znamená člověk, <em>antropinum, </em>to, co odlišuje člověka a nepřímo i lidstvo od ostatních živočichů je právě vědomí smrti. Toto vědomí stálo u vzniku řady náboženských kultů, obřadů a celých kultur.”</strong></p>
<cite>Jiřina Šiklová</cite></blockquote>



<p class="wp-block-paragraph">Pominu teď všechny předchozí ztráty a budu se soustředit jen na loňské léto, aby z toho nebyl román. V létě jsem slavila své čtyřicáté narozeniny. Je to jedna z mých nejmilejších oslav. Radost za to, že jsem na světě. Večer předtím mi volal bratr. Táta leží v nemocnici, on právě jede od něj. Plakal. Táta byl krátce po operaci srdce a navíc to byl muž, kterému cinkalo na dně každé sklénky a Bůh ví, co ho nutilo se na dno každé své sklénky propít. Našel ho doma soused. Zavolal záchranku. Odvezli ho. Nevnímal. Táta vždycky říkal, že až to bude, tak to bude. Nemělo žádný význam usilovat o to, aby měnil svůj způsob života, zpomalil, opatroval se, přestal pít, zprovoznil doma kamna, nelezl na tu třešeň. Poslední léta mi dal táta do života jednu důležitou lekci. Nemáme právo ani sílu měnit cizí život k obrazu svému. Pochopila jsem to&nbsp; a přijala.&nbsp;</p>



<p class="wp-block-paragraph">Táta ležel v nemocnici 300 km ode mě a já měla na zahradě připravenou slavnost svého narození a doma spící zítřejší hosty. Cítila jsem ji. Kmotřičku. Byla blízko. Usnula jsem na gauči v obýváku s mou dcerou v náručí. Brzo ráno mě probudil křik. Venku se prali kocouři. Všichni ostatní spali. Šla jsem na zahradu, kocouři utekli a najednou bylo kolem takové ticho, až jsem si ho všimla. I ptáci chvíli nezpívali. Byla tam. Kmotřička. A ráno bylo velmi mladičké. A všechno kolem mě vypadalo jako dřív. Tráva byla stejně zelená, lavička stále stejně modrá, všechno bylo na svém místě a přitom to bylo všechno úplně jiné. Věděla jsem nepochybně, že přišla. Ještě chvíli jsem seděla bez hnutí na zahradě, pak jsem se vrátila domů, zapálila svíčku a lehla si zpátky k mojí dceři.&nbsp; Usnout jsem nemohla. Bylo ve mě ticho. Už jsem jen čekala, až mi zavolá brácha. Volal chvíli na to a tlumočil vzkaz z nemocnice. Táta zemřel. Plakala jsem. Ne zoufale, ale klidně. </p>



<p class="wp-block-paragraph">Chtěla jsem se rozhodnout. Buďto budu dnes truchlit nebo oslavím život. Rozhodla jsem se pro život. </p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>Svým způsobem opakovaně cítím, jak má smrt v mé blízkosti obrovskou sílu poutat mě k vlastnímu životu.</strong> </p>



<p class="wp-block-paragraph">Kromě mého muže a naší nejstarší dcery a mojí maminky a jejího přítele jsem o tom nikomu z hostů neřekla. Po snídani jsem jim oznámila, co se stalo i to, že mojí volbou je dnes oslavit život. Trvalo mi do tří do odpoledne přijmout tohle rozhodnutí i hluboce v mém srdci. Když jsem se cítila připravená, dala jsem si sprchu. Cestou do koupelny, uplakaná, tichá,&nbsp; jsem řekla všem: “Až vyjdu ven, budu připravená slavit.” Voda umyla všechno to poslední, co mi ještě mohlo bránit. Vyšla jsem ven klidná, s úsměvem a připravená. Chvíli na to, zazvonili u branky první hosté. Radovali jsme se, jedli, pili a smáli se dlouho do noci. Tátova svíčka hořela celou tu dobu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Může se to zdát necitlivé, cynické, nevhodné? Necítím to tak. Nemám už strach ani potřebu bránit smrti, aby přišla v ten okamžik, který je jí určen. Nezlobím se na ni, nepuká mi srdce. Vnímám její oprávněnou náležitost k životu.&nbsp; Jistě, že jsem byla smutná, jistě, že jsem plakala, ale necítila jsem její nespravedlnost.</p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"><strong> “Vnímání smrti toho druhého a blízkého člověka je důležité pro nás, co zde&nbsp; zůstáváme. A třeba ten blízký potřebuje jakýsi souhlas od nás, že může už odejít, že smí odejít. Souhlas od nás blízkých, že opravdu už může zemřít. Ne, že to bez něho vydrží nebo že je jeho nemoc neobtěžuje. Ta tím je “chystám se odejít” , potřebuji si ještě srovnat &#8211; ne věci do batohu, ale svůj vlastní život. I proto se možná umírá v noci nebo spíše k ránu. Jako by člověk potřeboval mít na smrt klid. Ve stejnou dobu se také lidi nejčastěji rodí. Také k ránu. Možná, že to je reziduum po našich předcích.Tlupa, do které člověk patřil, vždy někam putovala. Její členové jí museli stačit. A teprve večer, když se vše ztišilo a tlupa se uložila k spánku, mohl její člen zemřít. Ale také se mohl nový člen tlupy narodit. Dodnes to platí. Příchod i odchod potřebují čas, koncentraci jedince na sebe sama.”</strong></p>
<cite>Jiřina Šiklová &#8211; Vyhoštěná smrt</cite></blockquote>



<p class="wp-block-paragraph">Snad nejtěžší text, jaký jsem kdy psala byla tátova smuteční řeč. Co se vlastně říká a jak?&nbsp; Tohle vás žádná slohovka nenaučí. O pohřeb jsem se starala já a bratr. Nechtěli jsme, aby na pohřbu mluvila cizí paní v černém saku, která ho uvidí až v rakvi. Zároveň jsem ale věděla, že řeč pro tátu asi nebudu schopná číst. Domluvila jsem se s mým kamarádem, který má zvukové studio, že řeč nahraju a pustíme ji ze záznamu. Mě to zároveň dalo možnost prožít si celý jeho pohřeb hluboce a intimně a bez stresu, že smuteční hosté mi nebudou rozumět ani slovo. Ani slovo o něm. Pro něj. Uvědomila jsem si v ty okamžiky, jak je rozloučení tak moc důležité. Jak je důležité ho prožít do konce. Dovolit si nechat emoce plynout, vědomě prožít ten rituál loučení, aby kruh byl uzavřen, aby mohla bezpečně navázat nová spirála dalšího začátku. A musím říct, že loučení s ním bylo krásné, důstojné a upřímné a že necítím, že by bylo něco, co jsme&nbsp; si spolu nedořekli, nedokončili, nestihli.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Téměř návazně na smrt mého táty se velmi výrazně zhoršil zdravotní stav naší babičky. Je to maminka mojí mámy.&nbsp; Je jí 82 let. Je 61 let vdaná. Skoro 20 let se spolu se svým mužem starala doma o vlastní maminku. Jestli někdo může říct, že má tu nejhodnější babičku a světě, jsem to já. Stará se o ni teď moje maminka a její přítel, kteří bydlí ve stejném domě. Není v plánu, že bysme ji převáželi kamkoliv jinam. Bude doma. S rodinou. Do konce.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Americká psycholožka a thanatoložka Elisabeth Kubler-Rossová zformulovala studii <em>O smrti a umírání</em> na základě stovek rozhovorů s lidmi, kteří zjistili, že jsou nevyléčitelně nemocní a brzy zemřou. Její práce patří k těm nejcitovanějším svého druhu.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Umírání rozdělila do pěti fází podle toho, jak probíhá reakce lidí v návaznosti na to, že dostanou zprávu o své nevyléčitelné nemoci. Tyto fáze jsou ovšem platné i pro budoucí pozůstalé. Nejbližší rodinu a přátele, kteří se s umírajícím cítí citově svázaní.</p>



<p class="wp-block-paragraph"><strong>V základu jsou tyto fáze popsány jako:</strong></p>



<ol class="wp-block-list">
<li><strong>Popírání</strong></li>



<li><strong>Hněv/Agrese</strong></li>



<li><strong>Smlouvání</strong></li>



<li><strong>Deprese</strong></li>



<li><strong>Smíření</strong></li>
</ol>



<p class="wp-block-paragraph">Pro mě bylo velmi zajímavé sledovat, co zhoršující se stav babičky dělá s jejím okolím. Kdo se jak vzteká, komu je co líto, kdo by ty nechodící nohy chtěl rozcvičit a kdo má potřebu vrátit zpět její čistou mysl a vysvětlit, že zítra opravdu nebudou Velikonoce, kdo má strach a kdo se bojí jejího odcházení a kdo svého. To celé by vydalo na knihu. Zřejmě nejbolestivější je její současný stav pro dědečka, jejího manžela. Láska jeho života den ze dne přestává chodit, hýbat se, pamatovat si. A on, který uměl vždycky všechno smontovat, opravit, vymyslet, zajistit je sám na kraji sil. Žena jeho života se ztrácí před očima a nejde dělat už nic. Jen ji milovat.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Přála jsem si jim pomoct. Nebydlím poblíž. Přijedu, kdy to jde, ale jsme od sebe několik hodin cesty. Je mi líto jejich smutku, strachu, lítosti a bolesti a to o to víc, že já nahlížím na smrt a umírání jinak. Přeji si zprostředkovat jim ( a hlavně mamince, pro kterou je loučení s jejími rodiči a péče o ně opravdu těžká) nejen část mého pohledu, ale i možnosti, jak si nechat pomoct a nebýt na to sám.</p>



<p class="wp-block-paragraph">V současné chvíli jsme v kontaktu s Charitou, která jediná má v našem okolí působnost a je schopná doprovodit umírajícího i rodinu na této cestě. Iniciuji&nbsp; otevřené rozhovory k celému tomuto tématu a snažím se pomoct jak to jde, aby v této části našeho života byl stále ještě prostor na lásku a radost.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Z průzkumů jasně vyplývá, že většina umírajících si přeje zemřít doma, v kruhu svých blízkých a v prostředí, které je jim známé. Zajímavé na tom ale je, že téměř 51% lidí umírá v institucích a obrovská část navíc na akutním nemocničním lůžku, které je určeno pro zdravotnickou a ne paliativní péči.&nbsp; Navzdory přání umírajícího a doporučení lékařů tak přirozenému&nbsp; a lásky plnému odchodu tak často brání rodina, která “bojuje” do poslední sekundy, i když čas už dávno uplynul a zdravotní stav je nezvratný. Brání se tím nejen té konečnosti jednoho života, ale&nbsp; zároveň tak sobecky odsouvá smíření s vlastním strachem ze smrtelnosti nás i blízkých. Je to jednodušší, když smrt není přítomná ve vašem domě. Proto dává velký smysl přidat si Kmotřičku do přátel už během našeho plného života. Vrátit ji zpátky do našich životů a postelí tak, jak tomu bylo dřív, kdy se rodilo a umíralo na stejném lůžku. Nejen, že budete mít každé doprovázení snažší a méně bolestivé, ale nebudete umírajícího zdržovat svým děsem a nepřijetím celého aktu umírání. Přijmout přítomnost smrti i její autonomní kalendář je osvobozující a přináší do života … jak to říct … spoustu života!</p>



<blockquote class="wp-block-quote is-layout-flow wp-block-quote-is-layout-flow">
<p class="wp-block-paragraph"><strong>“Úzkost ze smrti je matkou všech náboženství, která se tak či onak pokoušejí zmírnit muka naší konečnosti, Bůh, jak je formulován ve všech kulturách, nejen že tlumí bolest smrtelnosti určitou představou věčného života, ale navíc těší děsivou osamělost tím, že nabízí věčnou přítomnost a předkládá nějaké jasné odpovědi na to, jak žít smysluplný život”, </strong></p>
<cite>Irvin D. Yalom &#8211; Pohled do slunce</cite></blockquote>



<p class="wp-block-paragraph">Když jsem naposledy odjížděla od babičky, šla jsem se ještě rozloučit a oni oba spali. Babička i děda. Dva milenci, co se drží za ruku ve svém manželském lůžku, čela vedle sebe. Nechtěla jsem je probudit. Stála jsem několik minut ve dveřích a jen jsem se na ně dívala. Usmívala jsem se a bylo ve mě tolik lásky, jako když v noci pozoruju svoje spící děti. Vím že brzy odejdou. Když půjde jeden z nich, druhý odejde brzy. Jsou jako labutě. Nemohu být jeden bez druhého.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Opatruju každou chvilku, kdy si ještě mají chuť povídat, každý babičky údiv a úsměv, každý dědův klidný spánek jako poklad. Těším se na to, že přijedu za týden a ještě třeba budu mít čas pochovat v náručí tu jejich křehkost a vidět jejich lásku. Třeba ano, třeba ne. Věřím ale tomu, že to stihnu a budu je moct držet za ruku. Jsem přesvědčená, že i kdybych byla velmi daleko, dozvím se, že odcházejí a zase bude na světě chvilku ticho. Kmotřička mi přijde říct. Jsme přece přítelkyně.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Přejete si nějaký mortal morál na závěr?</p>



<p class="wp-block-paragraph">Nechte své odcházející&nbsp; v míru&nbsp; a klidu jít. Dejte jim čas, jaký potřebují a péči, která jim projeví vaši lásku a&nbsp; poskytne jim důstojnost. Důstojnost, která se zrcadlí v respektu. Nezlobte se na ně a nevyčítejte jim, že je to v nevhodný čas. Žádný čas není vhodnější než ten, kdy oni sami se rozhodnou podat ruku svojí Kmotřičce.</p>



<p class="wp-block-paragraph">Nedávno se mě můj muž ptal, jak si představuju dům, který si sníme jednou postavit a já vím, že součástí domu mého srdce je i vejminek pro moje/naše blízké.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
	</channel>
</rss>
