V roce 2010 vznikla jedna z největších historických fikcí o pořádku v domě.
Marie Kondo vydala světoznámou knihu Zázračný úklid – Pořádek jednou provždy. Prodala celosvětově více než 10 milionů výtisků a byla přeložena do více než 15 jazyků. Všichni tohoto směru sečtělí začali zběsile házet obsahy skříní na podlahu a trpět při představě, že si mohou nechat jen 3 knihy a šestery ponožky, rolovaly trička do ruliček a pak chodili na nákupy, protože jejich byt byl najednou holý a smutný.
Většina lidí stejně odnesla ty přeplněné pytle raději ”jen” do sklepa – kdyby náhodou…
Ano, i já jsem to četla a roluju do ruliček – je to ta nejlepší rada z celé knížky a jediná, kterou se řídím. Nicméně komplexní přístup této dámy byl pro mě vždycky tak nějak… wait for kind word… sterilní.
Finálně se mi ulevilo, když po třinácti letech radikální úklidománie Marie Kondo řekla, že se s narozením třetího dítěte vzdala snahy mít svůj domov neustále uklizený. Uf, konečně to došlo i jí.
Nejsem člověk velkých sobotních úklidových akcí.
Už ne. Dokonce mám jednu kamarádku – ahoj Veru – kterou dokážu podprahově neustále vytáčet tím, že mám doma pořád vlastně tak nějak uklizeno a přitom mám dvě děti a dvě kočky. U nás doma většinou stačí dvacet minut denně, aby bylo uklizeno. Ne proto, že bych byla vyškolená sestřička z operačního sálu. Ale proto, že mám systém. Tenhle článek je o tom, jak si doma nastavit pořádek tak, aby vás neunavoval, ale naopak podpíral váš klid, prostor kolem vás i ve vás.
Systém je zákon
- Každá věc má mít svoje místo. (Nikdy nic nehledáte.)
- Na to místo má být pravidelně odnášena. (O nic nezakopáváte)
- Vy nejste jediní, kdo ji tam nosí, nosí jí tam každý, kdo umí nosit, ale musí vědět kam a proč. (Děti byly schopné uklidit si pokoj v 5ti letech, protože každý druh hračky měl svoji krabici s obrázkem.)
- Nejde o to, že máte minimum věcí, ale že mají svůj prostor. (Ne, nejsem Kondo, jsem Bashka
- Pořádek pro mě není o dokonalosti. (Je o vztahu k prostoru, ve kterém žiju, a tím pádem i k sobě..)
- Podobné věci ( věci z podobným užíváním) jsou na jednom místě. (Takže jasně víte, kam patří nové věci.)
- Nepotřebné a nepoužívané věci jsou z domu. (Uvolníte tím místo i ve svojí hlavě a celkově v poli kolem sebe.)
Podpěrnýou vyhláškou toho zákona o pořádku je pravidelnost a malé sektory úklidu. Mám návyk, že naší domácnosti věnuji 20 minut denně. Pokud se chci věnovat hloubkovému úklidu, tak max. 90 minut. Úklidové soboty se u nás fakt nekonají. Nestojím s hadrem v ruce ani na Vánoce.
Co se vejde do 20ti minut a proč to funguje?
Když uklidím každý den jeden malý kousek nebo udělám jednu drobnou věc, nikdy nemám pocit, že se topím v nepořádku. Zároveň je to tak drobný úkol, že mi nevadí se do něj pustit do dne se vejde a navíc je brzy dokončen a já mám blažený pocit, že jsem něco udělala. Vybírám si témata nebo zóny, takže nemám v jednu chvíli naráz vytažený vysavač, mop a utěrku. Dělám to, co na mě v tu chvíli nejvíc křičí – tedy má to viditelnou urgenci a pak se mi uleví. A posledním důvodem je to, že během těch dvaceti minut neuklízím jen kolem sebe, ale mám prostor uvolnit hlavu a zcela přirozeně tak třídím i vlastní myšlenky.
Za 20 minut (4 – 5 písniček) mohu například:
- Vydrhnout toaletu a umyvadlo, dřez a vaničku sprchového koutu
- Umýt dvě okna v kuchyni
- Vysát celý byt
- Zalít všechny květiny, vydrhnout kočkám misky a utřít parapety
- Povléct čerstvě postele
- Vytřít v kuchyni a obýváku
- Obejít všechny ohmaty na kuchyňských dvířkách a kolem klik
- Nanosit dřevo ke kamnům a vyčistit okno krbovek
Protože je to chvilka a dělá to denně, zabere mi velký úklid pak jen max. 90 minut. Dělám ho tak jednou za 14 dní. Můžu pak v klidu: Vysát a vytřít všude, otřít všechny plochy, vyčistit dobře sprchový kout, odchlupit gauč a křeslo od koček, vydrhnout sporák a ještě mnohem víc.
Jsem snad nějak maniakálně čistotná? Ne!
Proč to vlastně všechno dělám. Proč jsem si udělala z denního úklidu zvyk?
Protože se cítím být spojená s prostorem, ve kterém žiju. Protože domov pro mě není kulisa, ale prostředí, které mě neustále formuje – i když se zrovna nikdo nedívá.
Myšlenka, že „na věcech nezáleží“ nebo že „pořádek je povrchní“, je přitom poměrně západní. V asijských kulturách – ať už v tradičním feng shui, zenovém přístupu k prostoru nebo v taoistickém vnímání světa – prostor nikdy nebyl neutrální. Vždycky byl nositelem energie, informací a vztahů.
Další zajímavou věcí je to, že jsme zvyklí uklízet, když má přijít návštěva! Kryndapána.
Proč? Proč uklízíme pro ostatní a ne sami pro sebe?
Nejde přitom o to, aby prostor byl sterilní, ani ten náš není. Jde o to, aby měl svoji pozornost a péči. Stejně pečlivě, jako se věnujeme svému zevnějšku nebo stravě, meditaci nebo zdraví se máme věnovat svému domovu. není od nás oddělený. My jsme jeho a on naší součástí. Pořádek v domě je taky pořádek v hlavě.
Žiju ve starém domě, kde jsou skoro pořád otevřené dveře do zahrady (takže pavouci), topíme k kamnech (takže prach a popel) , nezouváme se hned u vchodu (takže bahno), náš dům je plný drobných hezkostí a přesto nezahlcuje.
Náš domov není sterilní. Je vlídný, bezpečný a klidný. Ale taky divoký, plný fotek a dětských obrázků, pastelek a hraček pro kočky a mnohého dalšího. Ale jsou v něm klidné myšlenky. Když si jdu lehnout do svojí ložnice, cítím klid. Ráda se po pokoji rozhlížím, než usnu. Ráda se probouzím s pohledem na mé oblíbené obrazy. Těším se, že si tam zapálím svíčku, až si budu večer číst.
Pořádek je o vztah k prostoru, ve kterém žiju, a tím pádem i k sobě.
Pořádek není o dokonalosti. Neuklízím proto, že by to bylo potřeba nebo by mě někdo posuzoval. Uklízím proto, že se mi v klidném prostoru líp dýchá, líp přemýšlí a líp spí. Nepotřebuju mít doma málo věcí. Potřebuju, aby ty, které tam jsou, měly své místo a smysl.
Tenhle systém tedy nevznikl proto, abych měla uklizeno.
Vznikl proto, abych měla klid.
A ten klid pak dělá pořádek úplně přirozeně.
