Přemýšlela jsem nedávno o pádech. Když jsem sledovala mě a mého syna na bruslích. Kolikrát padáme a jak. S jakou ochotou a s jakým dopadem. A jak se dokážeme jeden druhému smát. Laskavě.
Kde dává obava z pádu limit tomu, kam vyskočím?
Ještě jednou. Kam bych všude skočila a jak hluboko seskočila, kdyby pád byl vyloučená varianta konce?
Ještě jednou? Kolik skoků jsem neudělala jen proto, že bych mohla spadnout ?
Nebo: Jak by se změnila kvalita skoku (druh pohybu, napětí, styl, rychlost, výraz…) kdyby to nikdy nekončilo pádem?
Existovalo by jen velejemné dosednutí. V extrémním případě měkký dopad!
A kolik čeho jsem si nepřála, protože jsem nechtěla být zklamaná, že to nedostanu.
A kolik slov jsem neřekla, protože jsem jim nepřála, aby byly neslyšené.
A kolik …., protože.
Dá se to hrát donekonečna.
Když si opravdu upřímně odpovídám na tyhle otázky, tak vidím, kolik limitů jsem kde měla a kolik jich stále mám. A to už mám kus práce k cíli velejemných dosednutí za sebou.
Je zajímavé ten moment vidět a z jednotlivostí pomalu nacházet ten zdroj, kde se to stalo.
A z toho místa se pak učit znovu skákat.
A kdybych měla padat tisíckrát za den… tak prosím aspoň takhle.
Jemně, vtipně, nečekaně, ladně a obklopena upřímným a dobrosrdečným smíchem.
