Zkratka, která je delší

Bude to o zkratkách, kterýma se nevyplatí jít, protože většinou naši cestu prodlužují až do do doby než už nemáme ani svačinu, ani vodu na pití, jsme ztracení a vlastně se nám už moc nechce dál. Přesně o těch zkratkách, co cestu natáhnou na bezmezně dlouho a stejně je furt zkoušíme. O zkratkách osobního rozvoje. O těch, co nikam nevedou.

Vlastně jsem si řekla, že dnes je ten den, kdy o tom napíšu a zrovna jako z udělání mi mozek nedělá zkratky, takže to může být docela nesmyslný a taky dost zmatený text – abyste totiž pochopili jak píšu… ono to na mě přijde – to téma – a já si pak sednu a píšu a píšu a až dopíšu, tak to už moc neměním a hotovo.

Takže kdo mě nechápete, klidně napište a já sama sebe zkusím vysvětlit, až si budu připadat srozumitelnější.

Už víc než deset let vedu dospěláky k jejich kreativitě, autenticitě a vizi.

A co já sama  jsem se toho o sobě během této cesty naučila.. To byste koukali. Já teda občas dost zírám a překvapená jsem ze sebe neustále! To je nekonečný příběh. 

Nejdéle provázím kurzem Umělcova cesta. Je to tříměsíční kurz k vlastní kreativitě. 

Poměrně často mi na kurz přijde někdo, kdo hledá svou cestu a už fakt vyzkoušel všechno – desítky různých víkendových kurzů, přednášek, retreatů a dalších přednášek a dalších kurzů a dalších retreatů a nefungovalo to. Vlastně ano, fungovalo… někdy měsíc, někdy týden, někdy do dalšího víkendu a pak hurá na další retreat a další přednášku a nasávat nasávat energii a slova jiných a moudra a poučky a afirmace.

A to je asi to slovo… nasávat. Dopovat se. Protože potom, co to přestalo působit, bylo jim často hůř než předtím. Jako drogy.

Ale nejdřív obraz. Taková (delší) myšlenková zkratka. 

Představte si, že máte dům, kterému dlouho a velmi jemně teče do střechy a vy si moc přejete, aby vám v něm bylo krásně, útulně a milo. 

Tak si koupíte nové potahy na polštáře – abyste rozzářili svůj obývák, vymalujete ho pastelovýma barvama –  aby vám tam bylo lehko, poskládáte nářadí v garáži – abyste byli připraveni, pustíte difuzér – aby tam bylo zdravě. 

Mezitím pomalu uhnívají trámy ve střeše a vlhnou stěny a roste plíseň. 

Tak otevřete okno a máte radost, že hodně větráte, protože je to zdravé a pak si taky koupíte novou náplň do difuséru a koberec do předsíně, aby vám neplesnivěly boty. 

Protože opravit střechu trvá dýl a je to náročnější a nadělá to spoustu nepořádku a taky to stojí dost peněz a taky jak se jednou do něčeho hrábne… však víte.

Naštěstí je doba, kdy osobní rozvoj už není sprosté slovo a mnoho lidí se věnuje péči o sebe samé. Díky Bohu už nám nestačí bod nula  – tedy bod kdy jsme bez obtíží, ale přejeme si být nadto všechno šťastní a plně realizovaní. Hurá!

Naneštěstí je doba, která chce všechno hned a nejlíp ještě na jedno kliknutí a bez práce a koláče k tomu grátis jako bonus pro zákazníka.

To jsou holt dispozice doby, které jsou kompatibilní tak akorát na to, že je snadné naletět na všechny možné sliby zázračných pilulek, které vyřeší všechny vaše problémy, kouzelného kusu šutru, díky kterému se všechno v dobré obrátí a podobně.

Z touhy po vlastním štěstí a radosti se vrháme do náruče těch, kteří nám tvrdí, že za pár hodin prozřete, protože uslyšíte informaci, která změní váš život. A vy třeba něco opravdu zajímavého uslyšíte a navíc za to zaplatíte obrovské peníze a něco se změní, ale většinou se to změní tak maximálně v to, že ucítíte vůni svého potenciálu a ten blažený pocit, že jednou byste někde tam v té nirváně mohli být a za hodinu to zhasne, jako emoce z celkem dobrého filmu, když se vracíte z kina.

Naše nejniternější bolesti ( slyšíte to – nejnitěrnější – ty uvnitř!) léčíme mastí, která zakryje vyrážku, kterou nám to udělá na povrchu.

To by člověk musel být hodně naivní, aby i z tohoto obrazu měl pocit, že to může fungovat.

Ne nefunguje!

Nejhorší to mají asi ti, kdo si zvykli neustále vinit někoho nebo něco kolem sebe. Já za to nemůžu. To je osud. Já prostě nejsem dítě štěstěny. Kdybych si vzala Pepu odvedle, kde bych bývala byla. Kdybych tenkrát neposlechl bráchu, kde jsem mohl bejt. my jsme nikdy nebyli bohatá rodina. Za to může někdo jiný než já, za to můžou okolnosti, to my nebylo dáno, to je všechno tou dobou, to je tím, s kým se stýkáš….

Protože chyba, činitel a zrod je někde venku!

Protože pak je hrozně jednoduché chtít právě po čemkoliv zvenčí, aby to vyřešilo to, co je v nepořádku.

Moje zkušenost je úplně jiná. Není možné na to jít zvenčí –  dovnitř.

To, co přichází zvenčí sice může být krátkodobě velmi silný zážitek, ale nebude to fungovat v dlouhodobém a trvalém horizontu jako změna.

Pouze pomalá a vytrvalá práce zevnitř ven nás dokáže nasytit a vybudovat prostředí k trvalé a pevné změně.

A ta práce je delší a je bolestivější a je pomalejší a nedá ti, co neodmakáš. Tak to je. Ale má skvělou trvanlivost a když o ni pak správně pečuješ, tak doživotní.

Tak si zkuste v mysli vybrat třeba ještě z téhle myšlenkové zkratky:

A/ oblepit se takovýma těma fosforeskujícíma hvězdičkama, pak se nechat na přímém slunci  všech největším mistrů nasvítit a pak být nadšený, že svítím a svítím… a pak se ztratí můj zdroj a po pár hodinách je hotovo. pak jdete zase někam, kde vás rychle někdo zvenčí dobije. A vy platíte složenky za odběr.

B/ najít uvnitř sebe právě ta místa, kde je největší tma a rozkopat zdi, vytahat nefunkční kabely, vyměnit je a nadělat u toho hroznej binec. Pak zapnout vlastní ( ideálně obnovitelný) zdroj  uvnitř sebe a rozsvítit se.  Ten zdroj a kabely se naučit opečovávat a být soběstačný.

Já vám fakt doporučuju to béčko. Je to sice zkratka, ale zato delší, náročnější a krásnější.

V kurzu Umělcova cesta makáte tři měsíce v kuse. Denně aspoň 20 minut, jindy déle.

Skvělé nástroje jsou k tomu ranní stránky a schůzka s umělcem.

Můžete to vyzkoušet sami nebo třeba se mnou v kurzu.

A je to duchovní cesta, žádný kroužek malování, tak bacha, protože já to za vás neudělám.

To je to nejvíc, co pro vás můžu udělat.

Příspěvek vytvořen 11

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek