Tento příběh bude o sousedské komunitě, kterou buduji v místě, kde se cítím být doma. O tom, proč věřím ve společenství a co je to poberounský bitcoin. A taky možná trochu o tom, že hledám něco, co jsme znala jako malá. Tvořím svět kolem sebe takový, jaký si přeji, aby byl.
Je to osm let, co v Dolním Poberouní buduju facebookovou skupinu Sousedé od Berounky, která má za cíl propojit sousedy na obou březích dolního toku řeky od Radotína po Beroun, pěstovat mezi nimi sousedské vztahy, důvěru a sounáležitost. Říká se jí “Skupina pro podporu sousedských vztahů na obou březích Berounky”. Po osmi letech dosáhla skupina počtu 11 300 členů. Pokud se ptáte, kolik jsem jich za tu dobu vyhodila, tak je to jen nějakých třicet lidí. Jen třicet.
Fotka v úvodu je z mých narozenin, které byly společným piknikem u řeky pro kohokoliv, kdo se chtěl třeba jen seznámit. Fotila ji Jana Bergerová. Moji sousedé a kamarádi Marek a Filip mě odvážejí na loďce – do které teče – na západ slunce někam k Třebani. Tu fotku mám moc ráda, je pro mě obrazem těch krásných velkých maličkostí, které si dovolujeme zde spolu zažívat. A taky je obrazem toho, jak se občas cítím, když správcuji skupinu. Vím, že jedu ke skvělému cíli, ale není to jen moje práce a jestli se to potopí nebo ne, záleží na mnoha okolnostech, které ovlivním jen částečně.
Příběh uvedu třemi zkušenostmi ze života, o kterých se domnívám, že formovaly moje poznání o tom, co je pro mě v životě třeba. Dopomohly tomu, že jsem skupinu vytvořila, že vím přesně proč jsem to udělala a stále dělám.
Příběh první – když jsem byla malá
Ono to zní jako pohádka. Za sedmero lesy a sedmero kopci. Přesně tak to ale je. Jsem z Moravy. Žila jsem na kraji města, které mělo 50 tis obyvatel. Všechny sousedy jsem znala jménem a všichni znali mě. V ulici nebyl nikdo, koho bych nepozdravila. Jako dítě jsem si hrála s partou dětí paralelně v několika ulicích. Potkávali jsme dospěláky a o každém jsme věděli, kdo to je. Ten mamince spravoval kalhoty, k tomu se chodilo dívat se na rybičky v jezírku, ten měl vlčáka, kterého jsme venčili, k někomu jinému jsme chodili na jablka. Bylo přirozené žít ve společenství.
Příběh druhý – v městě na hranici pachu
Bydlela jsem už jako dospělá nějakou dobu v Ústí nad Labem. Pracovala jsem tam jako produkční Činoherního studia a bylo to město velmi podivné. Lidi si nedávali nikdy přednost v trolejbuse, zdálo se, že město jen využívají, ale nežijí v něm. Tomu městu chyběly kořeny. Vzniklo jak tovární město na Labi, které se budovalo v době, kde zde továrník Šicht založil Setuzu. Proto se říká “chodit na šichtu”. Do města se přistěhovávali dělníci a ti zde zakládali rodiny. To místo mělo velmi málo času, aby zde lidé zapustili kořeny – to jsem si o tom místě vždycky myslela. Navíc je to město, kde je řada vyloučených lokalit. Je to město zápachu. Smrdí tu Setuza, čistička, pivovar, chemička a čistička. Je dokonce dokázáno, že zde lidé mělčeji dýchají. Produkčně jsme se podílela na vzniku dokumentu, který byl o tom, jak se žije ve smradlavém městě – ten film se jmenoval Hranice pachu. Když jste se zeptali lidí, co mají na Ústí rádi, odpovídali, že je to okolí. Okolí? Nikdy jsem tu nebyla doma ani já.
Příběh třetí – pán z třetího patra
Mnoho let jsem žila v Praze. Bydlela jsem kousek od Kampy ve čtyřpatrovém domě. Měl celkem 8 bytů. Ve třech z nich jsme bydleli skupina kamarádů. Na jednom patře bydlel starý pán. Moc nevycházel. Chodil ale každou středu v 11 hodin s chlapama na šachy. S nikým si moc nepovídal. Nikdo v tom domě si nepovídal, lidi se nezdravili. Až na naše tři byty. Jednou na Vánoce jsem upekla perníčky a s mým kamarádem z druhého bytu jsme obcházeli patra a chtěli lidem popřát hezké svátky. Nikdo neotevřel, jen dýchali za dveřma. Jednou jsme si já a můj kamarád z druhého patra uvědomili, že už jsme starého pána týden neviděli. V bytě mu hrála televize, ale to bylo normální. Šli jsme na něj zaklepat a nic. Voláme hasiče. Byl několik dní po smrti. Když přijela policie, obcházela všechny byty a ptali se, kdy pána kdo viděl naposledy. Nikdo nevěděl, že tam vůbec někdo bydlel, jak se jmenoval a jak vypadal. Bylo to hrozné. Všichni zalezlí ve svých kuchyních, bez toho, aby věděli, kdo s nimi bydlí v domě.
Z toho pražského domu, kde se nikdo nezdravil jsme se odstěhovala k Berounce, kde jsem nikoho neznala.
Jsem doživotně fascinovaná lidma. To je věta, kterou říká pořád dokola. Miluju společenství a velmi ctím sílu komunity. V podstatě všude, kde se cítím doma mám potřebu o svoje okolí pečovat, rozvíjet ho a pěstovat v něm sounáležitost, pospolitost, vyhýbat se anonymitě.
V době, kdy se velká část našeho života odehrává na sociálních sítích mám o to větší potřebu mít kolem sebe co nejvíc života. Je to asi kus indiánky, cikánky nebo bůhvíčeho, co cítím v krvi. Touha po smečce, po tlupě a po hejnu. Chci vnímat, že svět kolem mě je v pořádku, že i ti nejslabší se dovolají pomoci a nikdo není sám. Já totiž pevně věřím v to, že nám nedělá dobře být sami, že být součástí komunity je velmi podstatnou součástí každého Ikigai.
Když se s něčím spojím srdcem mám potřebu to opečovávat, pěstovat a chránit. A já se upnula srdcem k Berounce. Pokaždé, když jedu vlakem z Prahy a přejedu most ve Všenorech, cítím se hluboce doma. A když se někde cítíme doma, nenecháváme slupku od banánů na koberci a zaléváme květiny a krmíme kocoura. A to je stejné i s naším okolím, Jsem přesvědčená o tom, že pokud se cítíme někde doma a navíc máme široké mezilidské vazby, rozšíří se i naše velikost domova. Mohu být doma všude, kde teče Berounka a na jejích přilehlých kopcích. A to je nádherný a velký domov.
Když jsem se přestěhovala K Berounce neznala jsem tu nikoho a pracovala jsem ještě v Praze. Byla jsem těhotná a chtěla jsem tu najít místo pro život můj a mojí rodiny. Chtěla jsem si dovolit zapustit tu kořeny. Postupně jsme se seznámila asi s pěti lidmi, kteří mi byli sympatičtí a pak s dalšími pěti a pak už jsem od vidění nebo krátkých setkání znala třeba 15 lidí. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem vědět, na koho se obrátit, když chci půjčit vozík za auto a kdo má nejlepší jahody a kam se dá jet na dobrý výlet.
Věděla jsem, že pokud chci být někde šťastná se vším všudy, že potřebuji mít kolem sebe komunitu. Bylo mi skoro čtyřicet a já už se podvanácté stěhovala a nebyl tu jediný kamarád ze školy a nebo z práce. Nechtěla jsem ztrácet čas. Kdo se nezeptá, nic se nedozví a kdo nehledá, nenajde. A to jsem já. Pokud v něčem vidím smysl,naberu velkou sílu, proměňuji svoji vizi v plán a dělám kroky, které vedou do cíle.
Napadlo mě založit skupinu, která bude podporovat růst společenství právě takového, jaké chci okolo sebe mít. Pravidla skupiny, které byla vytvořeny se vlastně od počátku – až na pár technických detailů – nezměnily od začátku jsem měla jasnou vizi a uhnula jsem z ní ani o kousek, A to já umím. Když vidím smysl, jsem svéhlavá.
Skupinu jsem pojmenovala Sousedé od Berounky. Mým přáním bylo propojit se s lidmi na obou březích Berounky a přilehlých kopcích.
Napsala jsem do popisu skupiny, že je určena všem dobrým lidem od Berounky a nazvala jsem se Vlídnou Správcovou. To o co jsem usilovala byla laskavost.
Skupina měnila jen některé její pravidla, která se týkaly spíš technických věcí jako odklonění prodeje dětského zboží do vhodnější skupiny nebo menu restaurací na zdejší skvělou webovou stránku, kam se to hodilo víc. Zakázaná byla politika. Každé zboží muselo mít cenu nebo představu o výměně. Nadměrná marketingová oznámení jsou považována za spam.
Ale o tom všem se píše v článku, který o skupině vyšel před časem v místním médiu a nebudu se opakovat. Stejně jako víc o tom, co dělám já se můžete dočíst na stránkách Srdcaři od Berounky. To je mimochodem projekt, kterému velmi fandím a považuji ho za jeden z diamantů, které se v okolí Berounky vylouply.
Co se tedy vlastně ve skupině děje?
- – vyměňují se zde přebytky ze zahrad a domovů
- – najdete zde doporučení na služby nebo řemeslníky
- – reuse, reduce a recycle je přirozenou součástí
- – když někdo jede do IKEA, rád vám něco přidá do nákupu
- – když potřebujete půjčit vrtačku, někdo ji má
- – vznikají skupiny na společné výlety
- – vznikají sportovní skupiny
- – dáváme prostor podnikatelům v jejich počátcích
- – potřební zde najdou pomoc
- – pořádají se sbírky
- – kultivujeme veřejný prostor
- – hledáme se psi a kočky a želvy
- – smějeme se situacím na naší vlakové trati, abychom se nezbláznili, že to zase nejede
- – vrací se ztracené klíče
- – sdílí se jízdy autem
- – lidi se osobně seznamují a pěstují vztahy
- – vznikají drobné spolky a skupiny, které se podílí na kultuře a sousedství v obcích
- – zveme se na kulturní akce
- – stránky využívá i Městská policie, nejčastěji, když najde nějakého pejska
- – chytáme lodě uplavané po řece
- – chytáme koně běhající mimo ohrady
- – řeší se komu patří ta ovce, co se vám objevila na zahradě
- – opravují se spotřebiče a staré se posílají dá
- – upozorňujeme se navzájem, když se někdo nachází v nouzi a hledáme pro něj pomoc
- ….a mnohem víc.
Řekli byste, takové normální věci, co vždycky fungovali na vesnici, když jsem byl/a dítě? Ano. Přesně tak. Jenže my nejsme na vesnici a není to 45 let nazpátek. Mluvím o jedné z nejobydlenějších lokalit za Prahou. Jsem na tuhle skupinu ohromně pyšná.
Když skupina byla na světě osm let a já bych si toho ani nevšimla, kdyby mě neupozornil Facebook, poděkovala jsem všem členům a vyzvala je, aby mi položili otázky, které je zajímají. Najdete je níže.
Sousedé se ptají a Vlídná Správcová odpovídá a na konec jedno překvapivé pozvání na rande
Monika:
Jak probíhaly první propagace a první ohlasy ve skupině? Je ve skupině někdo, kdo Vás tím, že se přidal překvapil?
Nejdříve jsem oslovila asi 5 lidí, které jsem dobře znala a těm jsem velmi pečlivě vysvětlila svůj záměr, který se se skupinou mám. Poprosila jsem je, aby do skupiny zvali ty, o kterých si myslí, že s vizí skupiny souzní a ti aby zvali zase další lidi. Dala jsem si záležet na tom, aby už na začátku byly nastaveny pravidla respektující komunikace a taky záměr a vize skupiny, kterou jsem popsala. V tu počáteční dobu ve skupině nebyla žádná přijímací pravidla. Věřila jsem tomu, že když si správně vyberu ty lidi na počátku a vysvětlím jim, o co mi jde, oni budou také vybírat správně.
Skupina během jednoho týdne vyrostla si na 100 lidí a se všemi jsem se snažila komunikovat, přivítat je a dál připomínat pravidla a vizi skupiny, řešila jsem hodně počáteční otázky lidí ve skupině a naslouchala jejich očekávání.Myslím, že klíčem bylo, že se mi podařilo na začátku dobře vysvětlit můj záměr a skupina přitahovala skvělé lidi a setkávala se s velmi pozitivním ohlasem. Myslela jsem si, že když nás bude tisíc, bude to nejvíc, kam jde dojít. Mýlila jsem se.
Nepřekvapil mě asi nikdo, kdo se do skupiny dostal, nikdo konkrétní. Spíš mě vždycky zaujaly takové vlny. Jednou se třeba stalo, že se mi do skupiny přihlásilo asi 30 lidí z Jíloviště ve stejnou dobu. Někdo asi o skupině hezky mluvil a strhla se vlna. Jindy zase to, že najednou skupinu začali oslovovat lidi ze Zbraslavi a je jich čím dál víc. Netušila jsem, že skupina zasáhne takovou plochu. Krásné bylo také to, že začaly vznikat menší lokální skupiny, třeba Sousedé z Bykoše a Tmaně.
Pro mě má ve skupině místo každý, kdo dokáže respektovat ostatní a být si nápomocný nebo se tomu minimálně má ochotu učit. A ten proces učení je taky důležitý. Je několik lidí, kteří se trochu chytli za hlavu a začali své chování ve skupině měnit k lepšímu. A pak jsou samozřejmě ti nepoučitelní. Dávám jim čas, komunikuju s nima osobně a když to nejde, rozloučíme se.
Děkuji, že jste součástí skupiny, Moniko.
Martina:
Tvá komunitni práce je nesmírně inspirativní a fascinujíci. Jezdíme k vám, protože u nás “za kopcem” žádná Bashka neni. Zjišťovala jsi ,co lidi chtěji/potřebují nebo jsi začala něco organizovat a oni začali chodit? Tuším, že na to nejsi sama – jak to děláte, že komunita tak autenticky a organicky roste?
Martino, známe se dlouho – pro ostatní – pracovali jsme spolu v Impact Hubu, kde jsem budovala komunitu startupů a coworkerů. Jsem moc ráda, že si sem s mužem jezdíte pro inspiraci a moc doufám, že vám přinese odvahu pustit se do něčeho podobného ve vašem kraji. Bydlíte na místě podobně vzdáleném od Prahy jako jsme my a jistě je tam taky podobný potenciál.
Ohledně návštěvnosti akcí můžeš myslet asi dvě věci. Buďto Síťovku nebo Hajdom Hajdom Tydlidom. U mě je klíčové osobně zvát, mluvit pořád o tom, co dělám a velmi dbám na to, aby za mým jménem stála kvalita. Když něco pořádá Bashka, dá si pořádně záležet na tom, aby to bylo tak dobré, jak může. A taky je tu další věc, nepořádám akce, na které bych ráda sama nepřišla. Pak je mi tam dobře a mohu být pro hosty dobrou hostitelkou. Vždy vystupuju autenticky a lidi už ví, co ode mě mají očekávat. Síťovka je skvělá a věděla jsem že bude. Jen jsem netušila jak moc. Pokaždé je vyprodáno a je to díky tomu, že si o tom lidi řeknou. Hajdom je velmi organická akce a zase platí to stejné pořád dokola. Chci, aby se lidi na mých akcích cítili být součástí společenství a zažívali radost. Chci, aby se usmívali. Zažívali štěstí.
Během života skupiny se samozřejmě stalo i to, že jsme museli řešit dvě témata, která řešit potřebovala. Když přišel covid a jediná cesta bylo šít roušky a já měla méně práce v Meandru, spolu s mojí kolegyní jsme organizovali síť dobrovolníků. Naše švadlenky ušily přibližně 20 tisíc roušek, řidiči je rozváželi do domovů důchodců, lékáren a nemocnic. Lidi pekli buchty a bábovky a ty jsem rozváželi zdravotníkům a jiná organizace mi dala obrovské květinové vazby pro naše švadlenky. Jednen pán neustále opravoval šicí stroje. Podařilo se nám s Lucií zmobilizovat asi 100 lidí, aby spolupracovali a dobrovolničili v tomto kolosu. Bylo to ohromné a byla to kupa práce.
Pak příšla válka na Ukrajině a náš kraj byl tím prvním, kdo přijímal matky s dětmi a rodiny a začleňoval je do kraje a nabízel jim základní pomoc a zázemí. Já se v tu dobu rozváděla a neměla jsme kapacitu to řešit aktivně. jen poskytnout prostor a podmínky proto, aby se to stalo. V tu chvíli jsem poprosila někoik lidí, kteří vím, že mají neskutečné schopnosti a kompetenci rozganizovat chaos. Byli to Lucie Musilová, Martin Lánský a Radka Wallerová a organizace Pomoc od Srdce v poberouní se stala neuvěřitelná věc. Bylo postaráno o všechny nejlíp, jak to šlo. Zapojovali se další a další lidi a komunikovali spolu. Štefan Oršoš otevřel kemp jako první, pak Martin Jurkovec v Dobřichovicích. Mnoho lidí otevřelo svoje domovy. Byl v tom systém a byla to neskutečná práce. Tereza Reichová o tom natočila dokument. Vznikla paralelní skupina pro podporu ukrajinských sousedů, sbírky hmotné a nehmotné pomoci. Bylo to ohromující a skupině to poskytlo výtečnou zkoušku sousedství. Jak moc jsme otevřená komunita? Jak moc jsme ochotní přijímat nové a potřebné?
A odpověď na tvoji poslední otázku – ano, na správu skupiny jsem sama a vždycky jsem byla. Ve skupině je ještě jeden neaktivní správce, který funguje jako bezpečnostní pojistka – když se někdo naštve a má chuť mi třeba napadnout účet a moje osobní zabezpečení selže, do skupiny mám vždy skrze druhého správce přístup.
Přeji ti hodně Inspirace, Martino.
Ája:
Mně se líbí, jak se tu pomáhá a radí, nabízí za odvoz a nebo poberounský bitcoin;-), dá se tu sehnat téměř cokoliv a rada o téměř čemkoliv. Mně by zajímalo, kolikrát jsi s tím chtěla seknout a co ti pomohlo to neudělat? Jaký nejbizarnějsi dotaz jsi řešila? A kolik ti to vlastně zabere času? Každopádně vřelé díky, že to děláš!
Ájo, moc děkuji za tvoji otázku. Možná si dovolím říct, že ty jsi jedna z těch, kdo využil jednou mojí nabídky přijít na moji všem otevřenou narozeninovou oslavu a staly jsme se přítelkyněmi. Děkuji za to. Pojďme na tvoje otázky. Asi je potřeba vysvětlit to, čemu se u nás říká poberounský bitcoin.
Jedna moje známá vyklízela dům ze kterého se stěhovala měla ohromné množství věcí, které posílala dál mezi sousedy. Měnou byla lahev Prosecca, které pak schraňovala na kolaudaci nového bytu. Něco stálo dvě, něco jednu lahev. Sama od ní pár skvělých věcí mám. Chytilo se to a Kateřině vděčíme za to, že zde zavedla jednu z forem místní měny.
A teď dál k tvým otázkám. Seknout s tím – opravdu vážně – jsem měla asi čtyřikrát a ten důvod byl vždy stejný. Srážka s hloupostí nebo nenávistí, která pro mě byla velmi vysilující. Když jsem si ale uvědomila, kolika lidem už skupina pomohla, kolik dětí a rodičů v nouzi našlo zastání, kolik lidí začalo lokálně podnikat díky skupině, kolik dobrého se stalo, nešlo to. Pomohlo mi v takových chvílích taky třeba to, že mi sousedé vyjádřili podporu, postavili se za mě nebo řekli prosté “Děkuji.” A jednou mě zachránil Viktor, který bude mít dotaz níže a v jeden vypjatý moment, kdy se ve skupině něco řešilo mi dovezl domů láhev skvělé ořechovice a řekl mi “ To se nedá vydržet, nechápu, že to zvládáš, vypij to do dna!” Tu láhev jsem pak opravdu celou vypila ane ne ze vzteku, ale když jsem psala pohřební řeč pro mého tátu.
S těma dotazama je to hodně vtipný. Lidi mě oslovují často. Jestli neznám toho a tamtoho, jestli nevím o podnájmu, co mají dělat když tohle a tamto. Snažím se se všema komunikovat, ale ne každému dokážu pomoct. Často dostávám opravdu komplikované otázky nebo se mnou sdílejí velmi těžký příběh. Snažím se pak najít cestu, akm je nasměrovat a jak jim pomoct, ale nejsem všemocná. No a pak jsou takové erupční vlny na slunci, kdy mám pocit, že se všichni zbláznili a to je spíš vtipný, protože to mi lidi najednou několik dní kladou tak divný otázky a v tak divný čas – třeba o půl dvanácté v noci – že si říkám, že se asi vesmír zbláznil a čekám už jen na to, že mi někdo napíše, aby se mě zeptal, kdy jede vlak do Berouna.
A času, Ájo, času to zabere hrozně moc! Na začátku – prvních třeba 5 let to bylo tak hodina půl denně. Prvních 5 let jsem ze skupiny jednou ročně mazala ty, kteří nebyli dlouho aktivní nebo měli mrtvé profily, to je strašných hodin práce – rozbalíš každý profil. Pak další 3 roky už třeba jen půl hodina, ale když připočtu individuální konverzaci ve skupině nebo věci jako jako správce dělat musím, jako schvalování žádostí, mazání nefunkčních profilů, komunikace, spamy a podobně, je to stejně zase v průměru hodina. A to se to snažím odhadnout jen na počet pracovních dní. A nepočítám tu akci s rouškama během covidu. Pojďme si to představit v číslech.
5 let práce v průměru 1,5 denně = 2.738 hodin
5 let práce 5 dní v týdnu po 1 hod denně = 780 hodin
Celkem je to tedy 3 518 hodin. Kdybych za každou hodinu dostala třeba 150 korun, vydělala bych půl milionu. 😀 Ale skupina často dala víc než tohle.
Děkuju, že jsi součástí skupiny
Zuzana:
Z mého pohledu: oproti jiným komunitním skupinám je tahle výjimečná v tom, že někdo – Ty – drží pravidla, což je pro uživatele skvělé, ale dokážu si představit, jak náročné to musí být. Několik takových komunit jsem založila a pak předala, protože to pro mě bylo hrozitánsky vyčerpávající, odpovídat pořád na ty samé dotazy. Držím jen malou v naší vesničce. Takže by mě vlastně zajímalo, jestli v Tvém případě Ti to celé dává smysl, protože Ti do doplňuje Tvou další komunitní off-line angažovanost? To jediné mě totiž napadá, že to je to vlastně další střípek do skládačky. Jinak si Tvé práce moc vážím a děkuji za ni 
Ahoj Zuzano, děkuju moc za tu pochvalu i za tvůj pohled o osobní zkušenosti. Jo, je to často dost vyčerpávající. Ano, celé mi to dává ohromný smysl. Zkusme si třeba představit velkou věc jako to, že se přižene stoletá voda na naši krásnou řeku. Co se stane tady ve skupině? Okamžitě vznikne ohromná vlna pomoci, která už bude mít svůj prostor a strukturu. Stalo se to během covidu, stalo se to na počátku války. Stane se to zase. A pak ty individuální těžké věci. často mi píšou lidí, kteří nenachází pomoc ve státní struktuře a dostali se do tíživé situace. Moho rodinám tahle skupina pomohla, Rozjelo se mnoho podnikání a občanských aktivit. A pak ty drobounké věci, to, že někomu daruješ přebytek potravin a vznikne pevné a prosperující přátelství. To se stalo konkrétně mě a mojí kamarádce Janě.
Abych pravdu řekla, jsem ve využívání skupiny poměrně ostýchavá. Necpu ostatním nadměrně to, co dělám za práci nebo kurzy které pořádám. Vím, že bych mohla v tomto směru využívat skupinu mnohem víc, ale dělám to velmi málo. Možná bych mohla využít sílu skupiny víc, ale jak píšu, je v tom kousek ostychu. Nechci svoji pozici Vlídné Správcové zneužívat.
Za dobu kdy zde funguje skupina, se slovo Soused stalo pojmem a nese svůj význam. Dávno už to není jen ten, kdo má zahradu vedle té mojí. Je to výraz spojení a sounáležitosti. Mám z toho ohromnou radost. Všimla jsi se, jak se slovo SOUSED objevuje na stále více místech? Třeba Soused.Store. V popisu akcí, ve jménech projektů a podobně je to slovo s plným významem a to tak nebylo. Nebo Berounka. Naše řeka také tvoří vztahy. „Já jsem od Berounky“ už něco znamená. Je to sounáležitost! I toto slovo se používá s tím to významem na stále více místech, událostech, projektech. Pro mě je to potvrzení, že se vytvořila kvalita, vztah, souvztažnost. Je definovaná hodnota a naše domovy se rozšířily. Cítíme vztah k místu a lidem se kterými jsme propojení a to je fakt velký. Fakt velký!
Děkuji, že jsi tu s námi.
Anna:
Mně teda přijde fascinující, že na tom, občas asi i hodně, pracuješ a nic za to nechceš. Mé ego by asi volalo po odměně, revanši, vděku. Jak to máš porovnaný v hlavě? Čím se sytíš, tím co se přes Sousedy uděje dobrého? Bereš to jako službu společnosti? Nebo se to prostě samo tak rozjelo a narostlo a událo se přes to už tolik ohromných věcí, že tě to dovedlo až do bodu Dnes a ty nemůžeš jinak?
Ahoj Anno, o tom, co je pro mě vyšším smyslem celé skupiny už jsem napsala dost. Ještě předtím, než se poslední dobou strhla vlna, okolo japonské filosofie šťastného života Ikigai, dávno už jsem ho znala a řídila se jím. Ikigai je cesta ke spokojenému životu a dlouhověkosti. Vede nás k tomu, aby každý den měl smysl. Jednou podmínkou naplněného Ikigai je to, že je člověk součástí funkční komunity. Já tu svoji tvořím a pomáhám ji tvořit ostatním. Znám svou životní vizi a znám sama sebe. Vím, kde můžu prospět a tak kde cítím že mohu, tam musím. Je to v mojí povaze. Beru tuhle práci jako dobrovolnictví ve prospěch světového míru. Tato skupina a mnoho dalšího, co dělám je moje Ikigai. A najít svoje pole užitečnosti ve světě je velká věc. Nejde zaplatit.
Já jsem asi vždycky měla potřeba dělat svět trochu lepším místem, než jakým vidím že je. Tvrzení, že všichni jsme jedno pro mě není blábol, ale hluboká pravda. Je třeba si na to zase vzpomenout a začít se tak chovat. Navzájem se potřebujeme. Já ohromně miluju lidi a proto to dělám, aby nám na světě bylo líp. Myslím, že pocit zadostiučinění a užitečnosti je něco, co je odměnou samo o sobě a každý bysme měli mít ve svém životě ochotu pomáhat ostatním. naše životy pak budou šťastnější a planeta spokojenější. Mír začíná nejdřív u každého z nás.
Odměny dostávám. Úsměv, poděkování, podporu, příběh někoho, komu skupina pomohla. To je pro mě jako živá voda. Jednou jsem dokonce potřebovala právní pomoc a dostalo se mi jí a dáma, která mi pomoc poskytla řekla, že za to nic nechce a je to její splátka za to, co dělám pro komunitu. Byla jsem z toho tak na rozpacích, že jsem se dojetím rozplakala. Jsme za to velmi vděčná. Je pro mě stále ale jednodušší dávat než si říkat o pomoc nebo o odměnu, Mám se v tomto směru hodně co učit a překonat svůj ostych. Vždycky jsem dojatá a cítím se trochu překvapeně, kdy někdo udělá něco pro mě. Je to krásné a dostává mě to do rozpaků, protože to nepožaduji a neočekávám.
Viktor:
Mě by zajímalo, jestli stále všechno čteš, anebo to už necháváš plynout svým vlastním životem… Na druhou stranu, pokud už nečteš vše, podle čeho si vybíráš, co vlastně čteš? Chodí Ti upozornění na vše nebo Ti FB pomáhá nějakou filtrací toho „čemu by ses měla věnovat“? Je nějaká ochrana „proti přehlcení“..? 
Ahoj Viktore, bohužel FB nefunguje takto roboticky a vlastně díky za to. U každého nově přihlášeného člena si čtu vždy odpovědi v žádosti u členství. jsou tam dvě otázky. PROČ se chcete do skupiny přihlásit a ODKUD jste a druhá otázka je potvrzením, že člověk četl PRAVIDLA skupiny a souhlasí s nimi. Pokud mi někdo třeba na první otázku odpoví “ljkjgc” nebo „ano“, hned ho mažu. Z odpovědí také vidím motivaci lídí a nebo sleduju odkud se o skupině dozvěděli.
Pročítám velkou část příspěvků každý den. Mažu, co tam nepatří nebo upozorňuji na porušení pravidel. Komentáře všechny nečtu. Skupina už se naučila, že pokud se tam děje nějaká nepravost a nebo je někdo hulvát, označí mě nebo příspěvek nahlásí. Je to jen díky tomu, že jsem si dala opravdu velkou práci s tím pořád dokola vysvětlovat jak a proč se k sobě máme chovat. Jsem moc ráda, že lidi tuhle možnost využívají a upozorňují mě na to, když se něco děje. Není v kapacitě jednoho člověka přečíst si všechny komentáře. Skupina mi tak sama pomáhá udržovat základní pravidla slušnosti a respektující komunikace a já za to děkuji. A ty sám víš, že někdy je tam docela fičák. Zopakuji znovu a posté, že se řídím Paretovým pravidlem 80/20. My máme velké štěstí, že ve skupině se projevuje jen 20% motovidel a ostatních 80% je v pohodě. Mnohdy to bývá v online prostoru naopak. Komplikované je, že těch 20% umí být dost hlasitých. Když je nahlášený příspěvek, přečtu ho celý a vyházím, co je třeba. S mnohýma lidma, kteří poručují pravidla komunikuju v soukromých zprávách a snažím se jim vysvětlit, že jestli nezmění své chování, není zde pro ně místo.
Ochrana proti přehlcení. To mě así asi nejvíc. Díky za tu otázku. Používám koktejl vlídnosti, jasně nastavených hranic, unci uprdelismu a celé to doleju dvěma deci trpělivosti a nahoru dám plátek pochopení. A samozřejmě ani to někdy nestačí. Srážka s blbcem je bolestivá. Pomáhá mi neuhnout z mých hranic a neustále si jen říkat, že to bude dobrý, že je tu těch 80%. Že to prostě za to stojí. No a v nejhorší případě pomůže ořechovice od tebe. Děkuju.
Ola:
Já se tedy připojím s otázkou. Jak Vám osobně skupina změnila život? Zda Vas lidé díky skupině začali poznávat na ulici. Nebo třeba nějaké vtipné příhody, zda se díky skupině staly.
Olo, děkuji vám za otázku i za to, jak vy sama pomáháte v e svém okolí i když vaše osobní situace není jednoduchá. Ano, skupina mi rozhodně změnila život. Dovolila mi zapustit zde u Berounky takovou silou, že jsem to ani nečekala. Dala mi moho přátelství a inspirace. Práce ve skupině mi přináší do života další proud smyslu.
Vtipných příhod je tu kupa a já si ohromně cením toho, že skupina je často pekelně vtipná. Nebýt skupiny, ani bysme se nedozvěděli všechny ty parádní zprávy, kterým se pak tady všichni smějeme, co se kde komu nečekaného přihodilo nebo způsob, jak někdo umí napsat příspěvek tak, že brečíte smíchy a je to super. Já se velmi ráda směju a ve skupině to naštěstí jde. Myslím že jen díky humoru jsme ještě vzteky nevythali koleje naší trati ze země. A zubama!
Ája:
To mne taky napadlo. Bashko jsi díky tomu známá? Taková Poberounská celebrita? Zastavují tě díky tomu třeba lidé na ulici, třeba se svými dotazy nebo žádostmi o pomoc? A nebo třeba aj v kavárně, restauraci a tak?;-)
Ájo ahoj podruhé. Celebrita mě hodně rozesmála. Asi bych mohla prodávat i nějaký merch – třeba trička Be Bashka – be soused! Nebo mít autogramiádu na nádraží, když nejedou vlaky, aspoň by se lidi zabavili 🙂 Celebritou se určitě necítím být. Ano, lidé mě zastavují a ptají se, jestli jsem to já. Taková klasická situace je třeba jednou za měsíc třeba v Lidlu, kdy se na mě někdo směje a pak mává a volá ahoj. Já se tak usměju a mávám. Pak většinou přijde klasická konverzace: “Ježišmarjá, promiňte, já vás znám jenom ze skupiny, vy jste Bashka, že?.” A já řeknu a úsměvem: “To je v pořádku, ráda se seznamuju, ano, jsem Bashka a kdo jste vy? Těší mě. A opravdu mě těší.
Nebo pak takové ty super vtipné reakce jako že sedím v kavárně a obsluha na mě kouká a pak přijde číšník a řekne: “ My jsme spolu chodili na střední?” A já se směju. Nebo někde v nějaké instituci mám nadiktovat svůj email a z tiché recepce se pak ozve: “ Jé, vy jste Bashka!”
No a pak jsou tu blázni jako třeba Honza Ponocný, který mě zavolá na svém koncertě na podium a nejen, že po mě chce, abych zpívala, ale ještě jen tak mimochodem upozorní sousedy, že i ti kdo mě neznají, že mě budou potkávat furt a že tu jednou bude stát moje socha. A to se pak směju a je mi vtipně a trapně zároveň a já miluju výlety z komfortní zóny a momenty hřejivého trapna.
Líbí se mi, že ty reakce jsou vždycky pozitivní, když už mě někdo osloví, má radost, že se potkáváme a to je moc hezký. Ohledně dotazů a žádostí o pomoc jsem myslím odpověděla o něco víš.
Jan:
Také mám otázku, možná trošku mimo klasické spektrum ohledně chodu skupiny.. kolik lidí tě díky skupině pozvalo na osobní schůzku, rande..? Urcitě se někdo nasel (jako všude) 
a jestli víš o někom, koho tvá aktivita a sousedská skupina dala dohromady a tvoří díky tomu pár? Byl by to asi super pocit vědet, že tvá aktivita někomu přinesla stěstí a lásku. Ja věrim, že to několik lidi spojilo a diky tomu se naplni celá myšlenka skupiny. Mimochodem sám za sebe ti musim poděkovat .. dalo by se řict, že skupina a tvá aktivita mi zachránila život.. v uvozovkách. Děkuji a ať se daři i nadále 
Honzo, díky moc za tvůj příběh. Ano, pamatuju si tě rozbitého v době, kdy jsme se setkali a mám radost, jak tvoříš a rosteš a vím, že skupina ti byla velkou oporou.
Máš nádherný dotaz. Doufám, že někomu se povedlo najít zde svoji polovičku. Nepovažuju to za vyloučené. Třeba se někdo ozve. Já vím o mnoha přátelstvích, ale ještě ne o páru a ráda se to dozvím a budu společně s nima mít radost.
Spojilo se se mnou už mnoho lidí, kteří tady v okolí tvoří něco zajímavého a jednoznačně i díky tomu, že se to dozvídám můžu tvořit tak krásný obsah pořadu SÍťovka.
A to rande! No vidíš, to ještě nikdo neudělal! A já jsem nezadaná. Takže pánové, šla bych na hezký rande hned.
Je mi 43. Někdy se cítím na sto a někdy na dvacet. Jsem maminka dvou dětí. Miluju hudbu a dobré jídlo a suché červené a gin s tonikem. Užívám si dobré objetí a ráda se směju. Mám energii tygra šavlozubého, ale na karnevale v Riu. Budete to buď milovat nebo se toho budete bát. Ráda chodím na výlety a tančím. Mám ráda vysoké a tmavé muže. Cením si, když se někdo dokáže koukat do očí a neuhýbá. Pravý muž si, dle mého, váží svého slova a jeho slib je slib krále. Dospělý muž dokáže naslouchat. Ale pokud jsi právě ty dočetl až sem, je to na dobré cestě. Ten pravý mě dokáže rozesmát.
Bashka
Pro moje sousedy, kteří se chtějí o mě dozvědět něco víc:
Dlouho jsem pracovala jako divadelní a filmová produkční. V Činoheráku jsem produkovala divadelní představení, ve kterém hráli profesionální herci a romské děti z vyloučených lokalit. Matiční ulici znám jako svoje boty. Kus mého srdce je asi cigánský. Další kus mně je tak trochu indiánka. Doprovázím dospěláky k jejich kreativitě, autenticitě a vizi na svých seminářích a individuálních setkáních. V Řevnicích jsem založila coworking Meandr a pořádám Síťovku – setkání inspirativních sousedů od Berounky. Bývá pořád vyprodáno. Na Štědrý den organizuji setkání sousedů u koled a cukroví Hajdom Hajdom Tydlidom. Pořádám výstavy a koncerty. Spolupracuji s několika spolky a neziskovými organizacemi v okolí.
Děkuju vám všem pokud jste tenhle obří článek přečetli a všem, kteří mi položili otázku a těm, kteří tvoří sousedství zde u nás.
Snad tento článek bude inspirací i pro jiná místa.
Dobrých sousedů je všude třeba. Vím to. Já je kolem sebe mám.
Vlídná Správcová Bashka
