K napsání tohoto článku mě vedl včerejší filmový zážitek. Dost jsem se nasmála. S Bohem a Bohu. A na stole mi hoří první adventní svíčka a blíží se Vánoce – Ježíškovi narozky.
O Bohu se nežertuje! Tu větu jste určitě mnohokrát slyšeli a možná taky: Žít v bázni před Bohem – ta je taky dobrá. A nebo Bůh tě za to potrestá a Dá-li Bůh. Všechno jsou to velké pecky. A tak jsem včera večer začala přemýšlet o tom, jakou souvislost má pro mě humor a Bůh. Já a Bůh. A taky vás čeká pár filmových a jeden knižní tip na závěr.
Na celém hřbitově, kde leží naše rodina jen my nemáme ani Ježíše Krista, ani kříž, ani holubičku se zvadlým krkem. Stojí tam dva žulové objekty připomínající dvě podivně ořezané tužky a mně to přijde skvělé.
Kde jsi, Bože můj?
Už od mala jsem ale věděla, že Bůh je. A později i začala tušit, že pro každého může být trochu jiný. Usilovně jsem hledala, který je ten můj. S mojí kamarádkou Zdeňkou jsme chodili zkoumat Boha k němu domů – do kostela. Zkoušeli jsme si číst v modlitebních knížkách, které byly na lavicích a pochopit Ho. Přemýšleli jsme, jestli se to máme učit nazpaměť a kolikrát se to pak musí říct, aby to fungovalo.
Nakonec jsme uznaly, že to moc nechápeme a zjistily, že v kostele je nám vlastně tak nějak smutno a nějak nám to nesedí. Obrátily jsme tedy náš výzkum k praktickým věcem a začaly jsme alespoň zkoumat, jestli se v kostele uklízí. Na různá místa jsme schovávali desetníky a kontrolovaly po týdnu, jestli se tam utírá prach. Výsledky nebyly valné. Z toho stejného kostela se mi často vracel sen. Jdu dovnitř a vlevo od oltáře jsou malé dveře a za nimi schody, které vedou dolů. Vím, že když tam vejdu, budou tam další dveře a tam to bude – tam se to dozvím. Vždycky jsem k těm dveřím došla a nikdy se neotevřely, probudila jsem se.
Později jsme zkoušela proniknout do Buddhismu. Buddha mi byl sympatický a hezky se smál, s mnohým jsem souzněla, ale bylo to pro mě celé tak nějak vzdálené. Vedlo mě to dál k prozkoumávání. Ještě pořád mi nedocházelo, že nemám hledat náboženství, ale víru. A že ji nemám hledat venku, ale uvnitř. Ne systém, ale vztah. Došlo mi ale, že i když je mnoho Bohů a mnoho náboženství, v základu se shodnou všichni na jednom. Na lásce. K sobě a bližnímu. Jak si pak kdo začal vykládat v rámci různých náboženství, kdo je bližní a kdo ne, to už je o něčem jiném.
Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.
Jára Cimrman
Nějak moc chlapů
Uvědomila jsem si ještě mnoho dalších věcí. Cítím božskou přítomnost. Definuji ji jako tvůrčí sílu, která je tu se mnou. Necítím ji jen nade mnou, ale i pode mnou a taky uvnitř. Tak nějak mi vadí, že je tam moc chlapů a že se na Marii trochu zapomnělo. Ježíš je mi v skutečnosti ale velmi sympatický a Marie asi ještě víc. A já potřebu oba. Ji i Jeho. Navíc Marii jsem pochopila hned, ale trvalo mi dost dlouhou, než mi došlo, že Ježíš a Ježíšek jsou jedna osoba. Pochopila jsem, že ze mě nebude křesťan, ale že jsem věřící. Na křesťanství mě vlastně odradilo ještě něco. Ta vina, se kterou se, prý rodíme. Ta potřeba bázně. Pokud je prvotním elementem víry láska, pak mi to nějak nesedí. Opakem lásky pro mě totiž není nenávist, ta je jen škálou lásky. Je to právě strach, který tvoří opak. A jak je možné ve strachu učit život v lásce?
Nešlo ignorovat, že jsem ve svém životě mám odjakživa silnou duchovní potřebu a později jsem konečně našla i jazyk mého kmene. Je spíš indiánský než křesťanský, ale od prvního momentu mi dává smysl a je to tam. On i ona. Matka Země a Duch. A žádná vina, ale tvůrčí potenciál, který je stejně tak jejich jako můj. A jak je to tedy s těmi Vánocemi a narozkama Ježíška? Oddělila jsem Ježíše a Marii od církve. Přijala jsem láskyplnost a dobrotu a světlo jejich srdce a spokojeně bydlí se mnou stejně jako Matka Země. Doma na oltáři mi tedy sedí Matka Země stejně jako Jezulátko. Moje víra si našla svoji cestu a já si našla osobní vztah se svým Bohem, který může mít klidně mnoho podob. A humor v tom právě hraje velkou roli. K tomu se dopíšu.
Pár základních odpovědí na otázky, které jste zatím nepoložili, ale máte je na jazyku.
Věřím v posmrtný život nebo reinkarnaci?
Ano a ano. Věřím v obojí. Věřím, že naše duše je stálejší než tělo a vrací se tam a tak, kde a jak je třeba. Předtím si ale chvíli pohoví v mezičase. Děti se mně na tohle zeptaly mockrát a dala jsem jim na výběr několik odpovědí, ze kterých si mohly vybrat to, co se líbí jim. V podstatě to uzavřely tím, že jsme společně dohodli, že se sem všichni ještě vrátíme a budeme zase rodina. Občas to změní na to, že se chtějí vrátit jako sýkorka, orel nebo dub, ale to je jedno. Jestli je možné se vrátit jako ne-člověk jsem zatím nerozlouskli. Otázka je, co s naší společnou dohodou udělá puberta.
Nosí nám dárky Ježíšek a existuje vůbec?
Uf… to jsem se dost zapotila, když jsem tuhle otázku dostala v autě cestou do školy. Asi takhle: Kdo věří na zázraky, tomu se dějí a některé dárky nám nosí Ježíšek a některé si dáváme my, aby jsme společně oslavili nejen jeho narozeniny, ale i tu radost, že jsme spolu a je nám dobře. Vánoce jsou pro nás nejen Ježíškovy narozky, ale taky svátky světla. Toho uvnitř nás. Naší lásky, tvůrčích schopností a laskavosti. A jestli je? Jeho tělo už po zemi nechodí – alespoň já jsem ho nepotkala, tak to nemůžu potvrdit. Ale jeho duši cítím a nejsem sama.
Modlíš se, jak?
Ano, modlím a modlím se tak, že tvořím svůj záměr. A tady je ten rozdíl mezi tím, “narodit se vinen” a “narodit se jako tvůrce”. Jsem tvůrcem svého života skrze svoje upřímná přání. Tak jsem se narodila. Jsem stvořena k tvorbě. A kreativita je ohromná božská síla.
A zde se to spojuje i s další odpovědí na otázku, jak se modlím. Měla jsem to velké štěstí, že jsem pracovala jako produkční na natáčení dokumentu Ivetka a Hora. Bylo to velmi zajímavé. Ivetka byla obyčejná a skromná slečna z jedné malé slovenské vesnice, která od malička měla mariánská zjevení. Měla jsem možnost ji poznat, obědvat s ní a povídat si. Na počest těchto událostí byl v horách pod svahem postavený kostel s otevřenou lodí. Konají se tam poutě. Lidé sedí na svahu a koukají do otevřené lodě kostela. Na stromech jsou ampliony a zvuk se přenáší do velkého davu. Byly to strašné nesmysly, co se tam povídaly. Nic mě nezajímalo. Všichni ti páteři a biskupové mi šli jedním uchem tam a druhým ven. Pak začala mluvit Ivetka. Zastavila jsem se a bylo cítit, jak ona jediná mluví všem do srdce. Řekla: “Ptáte se mě, jak se správně modlit, aby motlitba byla vyslyšena a o tom chci mluvit”. Podle ní není modlitba o tom, jaká slova používáme a kolikrát je řekneme, ale o čistotě a upřímnosti srdce, které si tu modlitbu přeje a ani ji nemusí slovy vyslovit. A to je to, co já nazývám čistým záměrem. Takto se modlím.
Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.
Jan Werich
Proč se tedy o Bohu nežertuje?
Je to nedorozumění. Omyl. Jsem přesvědčena, že to nutně potřebuju napravovat. Potřebuju se s Bohem smát. Potřebuju se mu smát. Potřebuju se smát sobě. Smíchem tvoříme s Bohem vztah. Neberu se tak vážně a velmi příjemným způsobem to zaobluje hrany mého ega. To je třeba. Potřebuju se radovat s smát s tím, koho miluju. Respektive nejsem ochotná se zamilovat do někoho, kdo mě nerozesměje. Dokonce cítím, že kdo se neumí smát sám sobě, nežije skutečně v lásce. A já si myslím, že můj Bůh má skvělý smysl pro humor. A že upřímný a radostný smích a prostá radost ze života je jedna z nejkrásnějších písní lásky. Tedy písní Bohu.
A teď ty filmy
Včera jsem se krásně nasmála. U filmu. Filmu o Bohu! Jmenuje se Zbrusu Nový zákon. Bůh žije v Bruselu a je to nerudný morous a nemá jen syna, který už zdrhl z domu – říkají mu JéKáčko, ale i dceru Eu a ta se zdrhnout zatím chystá, ale předtím, než zdrhne – pračkou!, pošle všem sms s datem jejich úmrtí. A taky je tam ona. Marie. Vyšívá a miluje baseball.
A na tom filmu jsem si uvědomila, že díky Bohu! nejsem sama, kdy smysl pro humor s Bohem sdílí. A tak vám nabídnu další tipy a to nejen ty, kde se můžete s Bohem nasmát, ale kde se ukáže to podstatné, s čím souzním i já, že opakem lásky je strach a že se vracíme a že naše duše je konalé boží dílo a jak dokonalý bude náš život, to záleží jen na nás. Protože my jsme tvůrci a ne oběti.
Dalším filmem – tentokrát také pro dospělé je Umění lhát. Představte si, že se ocitnete ve světě, kde lež neexistuje a všichni žijí v pravdě. V tak brutální a upřímné pravdě, až je to pro nás Bohu-žel komické. A jeden muž na to přijde. Lež je možná! Začne kolotoč, který vede až k … neprozradím.
Život Briana všichni znáte a tak se u tohoto filmu nijak nezdržím, pouze si zopakujme základní pravidlo. Always Look on the Bright Side of Life.
Pokud chcete něco, na co se dá koukat s dětmi, pak geniálním českým animovaným snímkem je film Honzi Bubeníčka Myši patří do nebe. Kde je nádherně zpracované právě to téma lásky a strachu.
A pokud vás zajímá základní otázka smyslu života, chcete k odpovědi láskyplně dovézt a přitom mít možnost odpovědět si na ni sami pak je to jednoznačně animák od Pixaru, Duše.
V případě, že vás knížky zajímají víc než filmy a chcete dát prostor vlastní vizualitě, mohu vřele doporučit knihu, kterou napsal Michael Poore a jmenuje se Deset tisíc životů. V mezičase mezi životem a novým životem vás desettisíckrát doprovodí Velká Máma a Velká Bába, které budou čekat právě tolikrát, aby vám To konečně došlo.
A tak klidně žertujme o Bohu a s Bohem a se sebou navzájem. Laskavě a mile. A každý den. Protože co kdyby vám zítra ráno přišla SMSka, že máte poslední 3 týdny života? Co byste změnili? Jsou tu poslední 3 týdny Mariina třetího trimestru.
A já s ní budu oslavovat a radovat se, že se zase narodí láska.
