Mám ráda lidi. A touto větou je třeba začít, protože právě z toho všechno následující pochází.
Mám přátele, nemálo přátel, kterým do očí říkám miluju tě a říkám to v plném významu těch slov. A jsou to muži i ženy, děti i přátelé mnohem starší než jsem já.
Je první svátek vánoční a já jsem doma sama, v kamnech hřeje, poslouchám Goldbergovy variace od Glena Goulda a kolem mě voní Palo Santo, purpura a šalvěj.
Jsem doma bez mých dětí, které jsou na Vánoce u tatínka a přijedou až dnes večer. Tento rok se to stalo tak.
Dárky pro ně jsou připraveny pod stromečkem a já se těším na druhé Vánoce s nima a zároveň si, v plném požitku užívám ticho a klid téhle chvíle a doznívá vě mně mnoho událostí posledních mnoha týdnů a také včerejšího Štědrého dne, který byl tak štědrý, jak si ani nedokázala představit, že by tak štědrý mohl být.
O tom bude dnešní příběh. O kmeni, kterého jsem součástí a o tom, jak plně a jsem si během posledních pár dní tuhle cennou skutečnost uvědomila.
Žiju ve městě, které je mým domovem teprve nějakých 11 let. Ráda dotvářím místo, kde žiju takovým způsobem, aby se mi v něm žilo dobře. Začala jsem tu aktivně budovat sousedskou komunitu. Vybudovala jsem pro lokalitu kde žiju sousedskou skupinu, která teď už čítá skoro 11 000 lidí a umožňuje lidem se navzájem poznat, pomáhat si, požádat o pomoc a pěstuje v nich důvěru a respektující vztah. Pořádám akce pro sousedy, kde se mohou setkat, seznámit a třeba začít spolupracovat. Vnímám, že díky této skupině se čím dál víc okolí objevují slova jakou soused, sousedské… Z této skupiny vzešlo mnoho mých přátelství, našla jsem v ní mnohokrát pomoc a nesčetněkrát jsem mohla pomoct já. Tvořím svůj kmen, protože musím. Je to moje přirozenost. Bez kmene jsem jako sýkorka v kleci.
Nedávno se mi vybavila věta jedné mojí učitelky: “Nic neexistuje! Všude je něco. Jak by mohlo někde být nic, když všude je láska.?”
A já za posledních pár měsíců mám pocit, že přes to všechno, čím teď procházím, kdy se rozdělila naše rodina a bylo třeba vypořádat se s mnohýma tématama, které s tím souvisí, v té změti emocí a změn, v náročnosti toho celého je láska to nejsilnější, co cítím.
A zažívám pocit, že moje srdce je otevřené dokořán a tak moc naživu, tak moc! A je v něm místo pro tolik emocí, tolik lásky, tolik lidí, tolik vděčnosti a radosti.
Celý advent jsem se setkávala s přáteli, událo se mnoho společných obědů, skleniček, kávy, procházek. Byla jsem obdarovaná tolika příběhy a tak velmi hodnotným časem, kdy v tu chvíli věnujeme čas jen jeden druhému, zažila jsem překvapení v podobě adventní spirály postavené pro mě uprostřed lesa. Těch plánovaných setkání bylo tolik, že jsem je do Vánoc nebyla schopná stihnout a postupně se přesouvají do nového roku a já si přeji, aby postupně naplnili celý rok, protože jsem si uvědomila, že o svoje přátelství můžu pečovat ještě mnohem víc. A že to nejvíc, co si můžeme dát je prostor pro naslouchání a plná přítomnost.
Rozhodla jsem se, že původně společné vánoce s mým bývalým mužem a dětmi nejsou to, co si letos přeju. Tahle situace chce čas. Rozhodla jsem se na poslední chvíli, pár dní před Vánoci, ale to je jiný příběh. Obratem jsem dostala pozvání od mých přátel, abych na Štědrý den byla u nich, jako host. Cítila jsem se trochu na rozpacích, dala jsem si den na rozmyšlenou a pak jsem vděčně přijala.
V čase adventu a nejen v ten čas, mám ve zvyku poděkovat a poprosit. Před pár dny jsem vyslovila přání hojnosti, přeji si být obdarovaná hojností všeho, z čeho moje srdce kvete! Dej mi, prosím, nálož kompostu hojnosti, kterým můžu vyživit svoje srdce, aby kvetlo, plodilo a rostlo.
Ve Štedrý den pořádám pro sousedy setkání, které se jmenuje Hajdom Hajdom Tydlidom. Setkáme se v parku, zpíváme koledy, jíme cukroví a pijeme svařák. Přišlo asi sto lidí. A já jsem byla dojatá a šťastná a tak plná všech těch lidí, které jsem všechny mohla upřímně obejmout, pozdravit jménem a popřát jim krásný Štědrý den. Moje srdce se vznášelo jako zeppelin.
Přišla i Ája a Robo, u kterých jsme měla být u večerního stolu.
“Co vám mám donést, ptala jsem se, co schází?”
“Už nám scházíš jen ty, moc se těšíme.” dostala jsem odpověd.
Poprvé u někoho doma jako host. Poprvé pro ně, kdy talíř pro hosta byl plný. A já, cestou k nim nahoru do kopce jsem se těšila, jako bych šla domů. Byl to krásný večer, s nimi a jejich dětma, společná večeře a dárky a klid a radost. Řekla jsem: “Děkuji vám, cítím se tu jako doma.” A Ája se na mě podívala překvapeně a říká: “Vždyť jsi tu doma! Buď tu prosím doma častěji.”
A pak jsme si povídali o tom, jak cítíme, že místo kde žijeme tvoří kmen a naši přátelé rodinu, tak širokou, jak my si jen přejeme a chceme. A že tohle žijeme a pěstujeme a nešlo by to bez toho, že jeden o druhého máme zájem a někde hluboko, v tom základním kameni cítíme tu potřebu BÝT součástí kmene. A já jsem se cítila tak obdarovaná a šťastná za přátele, za tu velkou rodinu. A bylo tam tolik pohody a uvolněnosti a bylo to tak přirozené být u stolu svých přátel a utírat nudle jejich dětem a číst jim pořád dokola jednu knížku, protože to se Ježíšek fakt trefil a byla fakt dobrá a koukat se společně na film a smát se každý trochu jiné známé hlášce a někdy všichni společně.
Šla jsem v noci dolů, zpátky domů a kolem bylo takové ticho a někde ještě svítily okna a stomečky. A když přicházela domů, v ulici někdo hrál na housle a někdo jiný zpíval Narodil se Kristus pán a já jsem si ubalila tabák a seděla u vchodu a poslouchala a přišla jsem si jako v nějakém ukrutně dojemném filmu.
Otevřela jsem dveře domů a do pokoje a tam, byly pod stromečkem dárky pro děti na zítřejší den a najednou koukám a jsou tam i nějaké dárky, které já jsem tam určitě nedala! Byl tu Ježíšek! Byl tu! (ano, dobří přátelé mají klíče od mého domu)
A pod stromečkem ležel krásný obrázek modrého draka a další dárečky, které si rozbalím dnes večer. A za toho draka ti Kačenko, moc děkuji. Už jsem si ho pověsila na zeď a bude mi připomínat tyhle zázračné a jedinečné Vánoce.
Než jsem začala psát tenhle příběh, uklízela jsem ze stolu jednu vyhořelou svíčku a pod ní jsem našla lísteček, který – rukou napsaný byl u jednoho malinkého dárku, který jsem před časem dostala od jedné přítelkyně.
“Kdo věří na zázraky, tomu se dějí.“
A já věřím, že jsem jsem součástí kmene a to je krásný zázrak.
