Sehraná partička

Začalo to, když se naučila běhat. Mluvit neuměla, jen pištět radostí. Vrhala se po každém dítěti, které šlo nebo jelo v kočárku okolo. Malé nadšené monstrum. Naklonila se k tomu malému tak blízko, jak to  jen šlo a začala mu mumlat a pískat do obličeje. 

Děti propukaly v pláč, maminky v trapno. Jak se tohle řeší?

Došlo mi to. Potřebuje kamarády. Celou partičku. Co nejdřív.

Byly jsme krátce na místě, které jsme ještě moc neznali. Nikde žádné spolužačky ze základky, co mají taky děti.

Já moc nejsem na  ty rozhovory z pískoviště. Jak kaká a co papá…a už vám lezou zuby…? Chtěla jsem se dostat dál, než na ty úvodní věty. Chci taky partičku. Chci si ten čas spolu taky užít. Napsala jsem inzerát. Jejím jménem. Napsala jsem, že má ráda banány a houpačku a miminka  a taky svého miniaturního brášku a hledá kamarády.

Pomalu jsem měla plán. Dva nejsou partička. Tři taky ne, když jeden nepřijde. Hezké číslo na partičku je pět nebo sedm.

S první ženou a jejím synem jsme se potkali v kavárně. U dortíčku a dětského koutku a ejhle! Skoro spolužačka. Moje rodačka z Hané. Děti si hned padly do oka a nám to taky trvalo jen jedno kafe.

To už vě mě doutnal nápad. 

Další ženu jsem potkala v parku. Byla tam poprvé a než přišla, ptala se mě do telefonu, jestli je tam hodně míst, kam se dá vysoko vylézt, že by si pak nemohla moc povídat. Když přišla se svým synem, pochopila jsem. Ve skutečnosti to byl malý pavoučí mužíček. Byl to hezký den.

Nápad hořel a už měl i název. Sehraná Partička. 

Pak jsem si vzpomněla, že se mnou na plavání s miminama chodila sympatická žena se synem. Našla jsem ji a spojila se s ní. Měla v to dobu zrovna chvíli do porodu, ale nápad se jí líbil a přidala se k nám asi za půl roku. V tu dobu už platilo jedno pravidlo partičky. To ta žena s malým pavoučím mužíčkem jednou řekla:

“Je to pro všechny typy dětí, ale ne pro všechny typy maminek.”

To je ono. 

Takže probíhalo schvalovací kolečko. Novou maminku jsme pozvaly na hraní na zkoušku a pak jsme jí buďto daly štempl nebo ne. My jsme se shodly v důležitých otázkách a věděly jsme, koho hledáme.

Myslím tím v důležitých otázkách jako:

Kolik deka písku za den může dítě sníst? Jak rychle se dá sjet ta skluzavka? Má to smysl je ještě převlíkat? Nekřičely jsme na ně, že spadnou. Utíraly jsme nudle tomu, kdo stál nejblíž. A zdaleka jsme se nebavily jen o dětech.

Pak přišla ta s jogurtem. Přijeli si pro tři kila bílého jogurtu, co nám přebýval a který jsem chtěla někomu darovat. Vyskákali z auta celá rodina, toho nejmenšího vynesli ven. Byli svěží. Zrovna se přistěhovali. Bydleli za rohem.

A už jsme byly v partičce čtyři ženy a věděly jsme, že pátá se přidá, až porodí druhé dítě. Partička se mohla konečně rozehrát v plné sestavě.

Jak se to teda vlastně hraje? 

Je pět žen a minimálně pět kusů dětí podobného věku. (Jde to hrát i ve čtyřech).

Partička se sejde jednou týdně v pevný čas od rána do odpoledne. (My jsme si hráli od devíti do tří.)

Je výhodou, když každá žena má doma zahrádku nebo aspoň velký byt. (Není to podmínkou).

Kočujeme od jedné k druhé každý týden a společně si hrajeme. Dopoledne jsme většinou na zahradě nebo na výletě.

Pak jdeme na oběd, která jedna z nás předem uvařila. (Později jsme přišly na to, že jedna z nás vaří ráda a dobře a pak už vařila jen ona.) Náklady na jídlo jsme sdílely.

Pak jsme uspaly děti. Pak jsme si dali kafe a dezert.

A teď ta sladká třešnička. Jedna měla den pro sebe. Nechala tam svoje dítě a šla si po svých! Takže – z pěti jedna občas nemohla přijít, druhá měla den pro sebe. Zbývají tři a ty se o jedno dítě navíc postarají jednoduše. Geniálně jednoduchý a funkční plán.

A víte co? 

Je to skvělý. V Partičce je teď 7 stálých žen a jejich celkem hodně dětí (každá má jedno až tři přece) a dvě ženy Partičkou protekly a už jsou jinde. Scházíme se takhle už dva a čtvrt roku. Naše děti se znají dvě třetiny svých životů. Je nám spolu senzačně. Maminkám i dětem. Povídáme si, posloucháme se, fandíme si, povzbuzujeme se, skládáme si komplimenty, soucítíme, debatujeme, pomáháme si. Jsme tu jedna pro druhou a jedna pro kterékoliv dítě. Žádný z našich rozhovorů není plácání. Inspirujeme se, máme se rády. Děti spolu zažily tolik dobrodružství, výletů, pečení, špekáčků, ovcí, lesa, dortů a svíček, skluzavek, vláčků, listí, prostě všeho. Těší se na sebe.

Když jsme spolu, svět je v pořádku.

Dokonce se objevilo velmi elegantní řešení, jak jim dovolit být spolu i ve školce. Ta, co nejlíp vaří totiž chtěla mít vždycky lesní klub a tak jeden budujeme.  Pomáháme jí co můžeme, protože u toho jsme taky spolu a pak budeme zase.

A víte, co ještě? Už si nebereme ty volné dny. Jsme s Partičkou vždycky všechny. Chyběly by jsme si.

Mít svou Partičku dává smysl.

Na stěhování do nového místa je jasná jedna výzva. Chcete poznat nové přátele. A všechno je to díky ní, díky Elišce. Kdyby tak nepištěla, možná by se to ani nestalo.