Umění je duchovní záležitost. Ať se vám na první pohled tato věta může zdát nesmyslnou nebo nepochopitelnou, stojím pevně za ní. Umění je aktem víry, kterou vyznáváme prostým způsobem – tvorbou. Jak jedna z účastnic mých kurzů velmi správně řekla, je to kreativní bohoslužba. Přitom není vůbec rozhodující, zda a v jakého Boha věříte. Připadá vám to zmatené? Nevadí. Postupně toto téma rozpletu.
Tvořivost neboli kreativita (z lat. creo = tvořím), také invence (z lat. invenio = nalézám, objevuji), je zvláštní soubor schopností, které umožňují uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost. Ta se projevuje jako vynalézavost, jako vznik nového, originálního díla, myšlenky nebo tvůrčím řešením problémů.
Nepleťme si kreativitu se schopností nakreslit dokonalý obraz, před kterým užasne každý kurátor. Kreativita je mnohem víc. Kreativita se zaměřuje na tvůrčí proces a ne na jeho výsledek. Je to schopnost tvořit a vytvářet svůj život ve všech ohledech. Zrcadlí naši autenticitu a ukazuje nám vlastní cestu. V celém tomto procesu ozdravení našeho kreativního potenciálu přitom autenticita hraje velmi významnou roli. Abychom pochopili, co chceme, musíme bezpodmínečně poznat, kdo jsme. Teprve potom se nám ukáže naše vize a cesta, kterou máme kráčet. A pokud jsme k tomu všemu ještě vybaveni svou kreativitou, není na cestě jediná překážka, která by nám bránila dojít do cíle. Kreativita je duchovní cesta. Možná mi to teď věříte o trochu víc.
Jaká tedy je kreativní osobnost?
- Je vnímavá a autentická
- Je intutivní a citlivá.
- Je otevřená a plná zájmu.
- Je vyživována sama sebou.
- Je si vědomá vlastní tvůrčí síly a umí ji využívat.
- Je esteticky a emocionálně senzitivní.
- Je schopná rychle reagovat na změny a nacházet řešení.
- Je odolná vůči vnějším omezením a překážkám.
- Je odvážná a inovativní.
- Je si vědoma vlastní vize a ví, jak ji uskutečnit.
- Je zvídavá a přijímá inspiraci.
… a mnohem a mnohem víc
Stejně jako schopnost dýchat, dostáváme do vínku schopnost být kreativní. A jako děti tuto schopnost plně využíváme.
Co se tedy stane později? Každý z nás životem nabude mnoho omezení a narazí na řadu bloků, které mu komplikují život ještě velmi dlouho. Všechny ty zdánlivě nevinné věty, které jsme kdy slyšeli jako: “To se nikomu líbit nebude. Proč to děláš. Radši nezpívej, trhá to uši. To si jako myslíš, že to k něčemu bude? To je marné, nikoho to nezajímá. Tohle nemůžeš. To se nedělá. To je neslušné. Támhle ten to umí líp než ty. To nezvládneš. Nejsi na to dost dobrý….” a miliony dalších nás formují mnohem viditelnějším způsobem, než si myslíme. Jako děti si přejeme se zavděčit, být dobrým obrazem našich rodičů a jakým obrazem pak můžete být, když rodič říká, na to nemáš – podceňujeme se. Takových akcí a reakcí je v každé podobné větě mnoho a každý z nás takovou větu a podivně získanou pravdu uvnitř sebe má. A nemyslete si, že takto zraňovat se nevědomky necháváme jen jako děti. Ona puberta dokáže taky dát zabrat i mnozí naši učitelé odvedou svůj kousek zkázy a co pak teprve šéf.
Naše autenticita a kreativita dostává na frak tuhle a támhle. Snažíme se vyhovět svému okolí, společenským pravidlům, cizím představám a pravdám natolik, že postupně ztratíme sami sebe. Doslova nevíme, čí jsme. Přestaneme tvořit, přestaneme sami sebe chápat, vidět a vyživovat a to nás vede k nejasnosti vlastní cesty, únavě, pocitu, že nám v životě chybí radost, lehkost, směr, vize. Začneme žít život všech těch venkovních vět a omezení a obrazů, jaké si o nás kdo kdy dovolil mít a ztratíme svou schopnost tvořit svůj život. Přestaneme být kreativní.
I mně se to stalo a tím to vlastně celé začalo.
Před mnoha lety jsem se sama ocitla v bodě, kdy jsem nevěděla, kdo jsem a co jsou opravdu moje přání a co jsou přání mého okolí, které jen chci naplnit. Chyběla mi chuť do života, scházela mi radost, hravost, lehkost. Zdála jsme se sama sobě být nějak předčasně zestárlá (bylo mi něco kolem pětadvaceti). Pořád jsme něco začínala a nikdy jsme to nedokončila. Lekce jógy, kurz hebrejštiny, keramická dílna… utrácela jsem za kurzy, na které jsem potom nechodila. Toužila jsem, aby mě naplnily zvenčí dovnitř, abych v nich našla samu sebe. Vyživila se. Nic mi ale nedávalo smysl. Prošla jsem tolika podivnými víkendovými kurzy, které mi měli zprostředkovat zkušenost kdo jsem a naplnit mě bezbřehým štěstím. Nic z toho se nekonalo. Jako další kurz v řadě jsem tenkrát poprvé šla na kurz Cesta kreativity, inspirovaný knihou Umělcova cesta od Julie Cameron. Pamatuju si, že při úvodním kolečku, kdy všichni účastníci mluvili o svých motivacích, proč jsou v kurzu jsem hned na úvod oznámila, že když mě to nebude bavit, tak odcházím a s tím do toho jdu. Chtěla jsem pobavit! Protože jsme se nudila sama se sebou. Všechno se změnilo. Kurz byl tak intenzivním zážitkem a tak hlubokou cestou sama k sobě, že v dalším kurzu už jsem účastníkům asistovala a ten následující už jsem vedla já. A tak už to dělám s přestávkami na mateřství skoro patnáct let.
Neučím kreativitu. Nejde naučit. Kreativními jsme se narodili, je to naše přirozená výbava do života, kterou získáváme zcela přirozeně. Učím, jak se na svou kreativitu rozvzpomenout a naučit se ji znovu používat. Jemně a bezpečně vedu každého z účastníků k jeho přirozenosti, autenticitě a kreativitě. Doprovázím v ozdravujícím procesu probuzení vlastní kreativity s plnou vírou, že jsme stvořeni ke kreativitě a že v každém tento potenciál třímá. Já v ten potenciál věřím.
Je to hluboká, intenzivní a duchovní cesta. Pro úspěch v tomto kurzu přitom žádné pojetí boha nepotřebujete. Bůh je totiž v tomto procesu to, co je tvůrčí energií, směřováním a proudem, do kterého se učíme naskočit a nechat se nést. A to nejde jinak, než s vírou, že neklesnu ke dnu.
A proto je to duchovní proces.
Teoložka Mary Dalyová jednou napsala:
Proč vlastně musí být “Bůh” podstatné jméno? proč ne sloveso… ten nejaktivnější a nejdynamičtější ze všech?
Ano, kéž je Bůh slovesem!
