Za vším hledej sebe

Jsem průvodcem. Lepší slovo snad neexistuje. Doprovázím a jdu vedle vás, podel linie vašeho srdce a jen připomínám, kde je jeho tvar a síla a hlas. Nevedu, doprovázím, protože na každé svojí cestě nehledáte mě, ale sebe.

Jsem průvodkyní na cestě ke kreativitě, autenticitě a vizi a čím déle doprovázím, tím pevněji věřím v to, že klíčem k tomu všemu je právě autenticita.

Vnímám autenticitu jako spojení dvou kvalit – pravdy a lásky. Pravdy o sobě samém a lásky k sobě. Být autentický znamená akceptovat se ve všech směrech, ve kterých cítím, že toto je prostor mojí duše, mého já a mojí opravdovosti. Autenticita vyžaduje také přijetí sebe sama v otevřenosti faktu, že nepřijímáme jen ty slunné části sebe sama, ale i ty stíny. A v neposlední řadě je autenticita schopností naslouchat. Naslouchat nejen sami sobě, ale zvýšit svou citlivost ke všem vlastním i cizím příběhům, všem barvám a tvarům našich srdcí.

Autenticita není egoismus. Jsou to dva zcela rozdílné přístupy. Egoismus vždy míří jen k nám samým. Soustředí se na uspokojování pouze vlastních potřeb a často na úkor hranic a potřeb ostatních. Ego neslyší nic jiného než samo sebe. Autenticita je ze své podstaty velmi jemná a přející. Integrujeme během ní do svého konání ohled na své okolí stejnou měrou, jako dáváme pozornost sami sobě. Autenticita s sebou nese velkou nálož respektu. K sobě samým i k ostatním. Přitom si je zcela věrná svých hranic. Pokud žijete autenticky, citlivost vůči vlastním hranicím se zvýší a ve spojení s respektem a citlivostí jste schopni hájit svůj autonomní prostor ne silou, ale láskyplností a respektem.

Proč je tedy autenticita klíčem ke spokojenosti a harmonii a vlastní vizi? Protože není možné přijít na to, kam jdu, když nevím, kdo jsem. Protože není možné se měnit, když nepohlédnu na to, co je mi vlastní a milé a chci to pěstovat a co je mi na obtíž a chci se toho zbavit.

Autenticita zároveň není neměnný stav. Je to neustále se opakující a plynoucí prostor sebeaktualizace, během kterého poznáváme, kdo jsme, jak se měníme a co potřebujeme. Toto poznání pak otiskujeme do konání v našem životě a to jednoduchým principem. Prostě nejdeme proti vlastní pravdě. Se vší citlivostí a láskou sami k sobě držíme směr. Zcela přirozeně a jakoby mimochodem nám pak přicházejí odpovědi na to, kdo jsem, kam směřuji, co mě vyživuje a jaká je moje vize.

Co se vlastně stane, když začnu žít autentický život?

• Předně se uvolním. Sám v sobě a před sebou. Všechno se jako by zpomalí a zklidní. Je to, jako by jste si ze sta partitur, které máte hrát vybrali jen jednu a můžete se konečně soustředit jen na jedinou melodii. Každý máme těch partitur stovky. Některou napsali naši rodiče, další naši milenci a učitelé, pár jich máme od šéfa a tak dále. Ale jen jednu, jednu jedinou napsala naše duše. Je to krásná melodie s velkým prostorem pro improvizaci, skvostná sóla i krásné pasáže léčivého ticha.

• Najednou uvidím všechno. Bohužel i bohudík. Ze všech stran jsme okupováni hesly a výzvami jako “buď štastný, buď dokonalý, buď perfektní, buď výkonný, buď jako ona, buď vyhovující, buď bez chyby!” Nemůžeme být jen dokonalí, nemůžeme být jen slunce. Ne hned. To zvládnou jen velmi osvícení machři. Ten klíč je v tom, že když jsme otočeni jen do slunce a vnímáme jen slunce a necháme jen a jen slunce svítit na svou tvář, naše stíny přehlížíme a nepečujeme o ně. Zkuste se v mysli otočit a nechat slunce za vašimi zády. Co uvidíte? Stín sebe sama. Není slunce bez stínu a stín bez slunce a tak je to v pořádku. Otočíte – li se ale beze strachu na svůj stín, přijmete ho, poznáte a teprve s poznaným můžete dál pracovat.

• Pro některé lidi budete vypadat trochu jako blázen a možná je i vyděsíte. V autenticitě je takové krásné bláznovství. Když se postavíte pevnýma nohama do svojí autenticity, začnete zářit a začnete se měnit. Vaše okolí si toho všimne a dost možná přijdete i o pár přátel a mnoho jiných získáte. Některé vyděsíte. A víte proč? Protože pro některé lidi je stav vlastní autenticity tak děsivý, že raději zůstanou v obrazech toho, co o nich a oni sami o sobě bylo vytvořeno a vytvořili. To je stav, jaký znají a je tam bezpečně. 

• Na mnoha věcech vám přestane záležet a jiné naopak nabudou význam. Začnete cítit, co je pro vás podstatné a co má svoji skutečnou hodnotu. V mnoha směrech se změní vaše potřeby a důležitost toho co máte, začne slábnout. Svůj part zatím bude mít to, kým jste a co žijete. Přestanete se hodnotit podle mít a začnete se vnímat podle být.

• Stane se vám láska. Prostě jen tak se stane. Zamilujete se sami do sebe a nejen to, budete cítit větší lásku ke všemu okolo. Bude se vám dostávat kvalitnější výživy. Budete citlivější, přejícnější a přestanete tolik hodnotit.

Je toho ještě mnoho, co se stane, ale pojďme skončit u těchto příkladů a příště budeme  třeba pokračovat o kousek dál.

Malý příklad ze života. Je mi 42 let a dojít vlastní autenticity mi trvalo pěkně dlouho. Šla jsem mnoha slepýma uličkama, kdy jsem měla ten pocit, že tohle je už ono a nebylo. Tou správnou cestou jsem se vydala až ve chvíli, kdy jsem byla ochotná svoji hodnotu přestat určovat okolím. Zbavit se pocitu, že jen pokud jsem kladně hodnocená, jen pokud všem vyhovuju, budu milovaná a moje existence bude potvrzena jako kvalitní, dostatečná, lásky hodná. I když jsem se snažila směřovat dovnitř, tahle potřeba vyhovět za cenu toho být milován, byla ve mě tak hluboce zakódována, že nešla překonat snadno a rychle. Každý ty situace známe. Uděláme všechno pro lásku druhých! Uděláme tedy i všechno pro lásku sami k sobě?

Když mi tohle docvaklo bylo to velmi uvolňující. Milovat sebe sama především znamená akceptovat se taková, jaká jsem.

Včera ráno jsem fotila za svítání fotky s mojí kamarádkou a velmi citlivou fotografkou Janou Bergerovou. Má překrásný foto projekt, který se jmenuje Přijmi se ve své kráse. Přála jsem si jediné, abych na fotkách byla skutečně já. Žádná póza, žádný make up, žádný plán. Vstávaly jsme na svítání v šest hodin. Vyběhla jsem z postele, ani jsem se neučesala, nenamalovala, popadla jsem, co bylo po ruce. Nemělo to téměř žádný plán, jen zachytit autenticitu. Byla jsem rozespalá, vzala jsem s sebou peřinu a polštář a nastoupila k ní do auta. A ona mi poskytla prostor, kdy jsem mohla jen být. Jen být. Žádné pózy a úsměvy do objektivu, jen jsem si byla a přirozeně jsme si povídaly. A já jsme dělala, co mě zrovna napadlo. A ani jednou by mě nenapadlo zatáhnout břicho, ani jednou jsem nepomyslela na to, jestli z téhle strany jsem krásnější, ani jednou jsem neslyšela – pootoč se, počkej, usměj se. A bylo to dokonale plynoucí ráno v čisté autenticitě. Odpoledne mi poslala sedmdesát fotek a na všech, na všech jsem byla já. Když se mě ptala, kterou může zveřejnit, řekla jsem, jakoukoliv. Na každé jediné jsem já. Všude se poznávám. Nebála jsem se totiž, jak budu vypadat. Na tom mi už dávno nezáleží. Byla jsem jen sama se sebou a s ní a s tou krásnou ranní loukou. Byla jsem jen já, ve své autenticitě. Tohle bych před deseti lety asi nedokázala.

Jak se tedy  můžete vydat na cestu k vlastní autenticitě, kreativitě a vizi?

O kreativitě a její souvislosti s vírou v sebe sama a vírou v to, co je nad námi jsem psala v článku Pro(Boha) buďme kreativní. Ve zkratce není kreativita o uměleckém výkonu, ale o schopnosti tvořit. Vnímám přitom kreativitu především, jako schopnost tvořit svůj vlastní život. Stát se tvůrcem, namísto toho být obětí. Už léta doprovázím ženy a muže  ve skvěle koncipovaném kurzu Cesta kreativity, od autorky Julie Cameron. Je to intenzivní a komplexní cesta k sobě samým, autenticitě, vizi a kreativitě. Spojuje všechno, co je třeba v tomto směru dělat ve funkční koncept.

Jak už jsem psala v úvodu článku, umět poznat, kdo jsme a kde je prostor naší autenticity, vyžaduje zvyšovat citlivost vůči sobě samým a vůči ostatním. Velkou roli zde hraje srdce. Umět naslouchat ze srdce a mít prostor k tomu být ostatními ze srdce slyšen, je klíčové.

K pěstování této léčivé kvality používám sílu Poradních kruhů neboli Councilu. Council má několik jednoduchých pravidel a mnoho jemných způsobů provedení a dělá právě to, co je třeba. Prostřednictvím sdílení příběhů  a naslouchání a sdílení ze srdce pěstuje naši citlivost. Council neudílí rady, ale využívá kolektivní moudrosti, kterou si nese každý z nás. Protože každý příběh a každá situace už se někdy stala nám nebo někomu jinému. Teď nebo kdysi. Srdce je velmi vědomý a citlivý orgán, který z této moudrosti dokáže čerpat. Je to cesta k té partituře našeho srdce, kterou hledáme.

Protože srdce každého z nás není jen pumpou, která v těle rozhání krev, dokáže nás spojit s naší duší, s duchem a s celým koloběhem tvoření, jeho harmonií, moudrostí a vědomím celého vesmíru. Zní to moc ezo? Vůbec ne. Citlivost, jemnost a naslouchání je to, s čím jsme se narodili. Bylo nám to dáno. Je na čase si to znovu připomenout a začít to pěstovat.

Protože je čas, najít v tom zmatku kolem nás sami sebe.