Sami si vytváříme svět, ve kterém žijeme. Naše konání nezačíná ani slovem, ani pohybem, ani krokem. Začíná myšlenkou. Začíná vizí, záměrem. Vize je jako střelka, definující náš sever, na který se chceme vydat.
Myšlenka je druh energie, který se vytvoří a pak nikam nemizí. Funguje zde zákon zachování energie.
Myšlenka se k nám vrací v jiné podobě, dokáže se materializovat.
My všichni máme schopnost být tvůrci svého života. Vytvářet svůj vlastní svět a svoji realitu a směřování tedy znamená, že máme schopnost měnit věci kolem sebe podle toho, jaká je naše vize.
Počátkem toho všeho vědomí o tom, kdo jsem a z tohoto místa pak také definovat svoji vizi – svůj záměr. Popsat svůj sever, ke kterému směřuji. Je také třeba na sebe vzít odpovědnost za to, co si přeji a kam směřuji. To všechno je moje dílo..
“Zákon odpovědnosti je klíčovým bodem. S touto myšlenkou mají mnozí lidé problém, jelikož si pletou pojem odpovědnosti s pocitem viny. Vzít na sebe odpovědnost za svůj život znamená naprosto se vzdát obviňování lidí v okolí a sebe sama, osvobození od lítosti a zármutku, od kritiky, odsuzování a nenávisti.”
Valerij Sinelnikov – Síla záměru
Obvinit totiž za naše nedokonalé životy někoho nebo něco zvenčí, je velmi pohodlné a snadné.
Viník je někde venku, někdo mimo nás. Pak se ale dostaneme do velmi nesmyslného kolečka, protože ten, kdo jediný, to co jediné to může napravit je také něco nebo někdo venku. Nejsme to my sami. To oni! My za to nemůžeme!. My jsme oběť, chudáčci a oni jsou ti zlí a osud nám nepřeje a je to něčí nebo někoho vliv a tak dále.
Navíc nás nikdo nikdy neučil, že to my můžeme ovlivnit celý svůj život. Od koho by jsme se toto měli naučit? Od rodičů, kteří byli učeni poslušnosti k totalitnímu režimu? Od jejich rodičů, kteří prošli válkou?
Cítíme se často zcela ztraceni a čas ubíhá a my stále hledáme toho viníka venku. Mnohdy nás už ani nenapadne necítit se jako oběť, protože jsme si na to zvykli. Co je známé, těžko se opouští.
Zní to beznadějně, ale není. Je zde totiž tolik možností, jak to napravit.
Pokud ale viníme někoho nebo něco mimo nás, pak ten nebo to, co to dokáže napravit je taky venku. Na to co je venku nemáme vliv. Pokud se přestaneme soustředit na to venku a přijmeme možnost, že my jsme těmi tvůrci, obrátíme se dovnitř a k sobě, přijmeme odpovědnost a staneme se tvůrci. Já jsem ten, kdo má odpovědnost za svůj vlastní život a za to, co v něm tvořím.
Tento pohled mění opravdu mnoho.
Proč je tedy třeba znát svůj záměr – znát svou vizi, svůj záměr a jak na to?
V knize Alenka v říši divů od Lewise Carolla je jedna moje oblíbená pasáž:
“Řekla by jsi mi prosím, kudy se dostanu odtud?”
“Záleží na tom, kam se chceš dostat, “ řekla kočka.
“To je mi jedno, kam -” řekla Alenka.
“Pak je jedno, kudy půjdeš, “ řekla kočka.
Je třeba pohybovat se na ten sever, kterého chceme dosáhnout a neutíkat jen od toho, co se nám nelíbí. Jak bysme se mohli pohybovat směrem k něčemu, pokud nevíte, co to je?
Pokud nevíte, kam chcete dojít, nikdy tam nedojdete. Maximálně sem nějak zabloudíte, ale pak to místo stejně nepoznáte a nebudete tušit, co tam dělat.
Vize je obraz toho, na jakém místě a v jaké situaci si přeji se ocitnout. Chci tam být proto, že mě to vyživí, naplní, bude to mé Ikigai, bude to moje místo, kam náležím. Kde moje duše bude kvést radostí a naplněním. Kde pocítím klid a pokoj. Kde se moje energie nebude vytrácet, ale naopak kumulovat v tvůrčím tanci.
Pokud neznáte svůj sever, svoji vizi, často máte pocit, že jste ztraceni. Někam se lopotíte, ale nejste vyživeni energií ani radostí. Váš život je porouchaný, nežijete tak, jak byste si přáli. Velmi často žijete sny někoho jiného, které jste si přivlastnili nebo vám bylo nalháno, že jsou vaše. Splňujete očekávání ostatních místo toho, abyste se vydali svojí jedinečnou cestou. Jste smutní. Jste tak nějak brzy staří. Přežíváte týdny do víkendu a o víkendu nevíte pořádně, co dělat. Žijete s těmi, které nemilujete. Milujete ty, kteří vám ubližují. Vaše práce není vaše poslání. Cítíte se smutní.
Možná se v něčem z toho výčtu poznáváte. Nesoudím vás. Soucítím s vámi. Taky jsem tam byla. Už nejsem.
Pokud definujeme svoji vizi a vyslovíme ji, pokud začneme myšlenkou, celý vesmír se spojí, aby naše přání uskutečnil. Má to jednu podmínku. Záměr nesmí být negativní. Naše vize musí být čistá. Negace totiž v duchovní podstatě světa neexistuje, existuje jen v naší řeči.
Každý člověk má svoji unikátní cestu, která je určená podvědomě. Je velmi důležité pochopit, že máme možnost požádat pouze o uskutečnění pozitivních vizí a záměrů.
Vaše vize musí být vždy prospěšná vám, vašim blízkým a světu.
Jak ale svoji vizi najít?
Řeknu vám základní informaci. Hlavou vizi nenajdete! Hlavou se dělají plány a postupy a vymýšlí se. Vizi je potřeba najít srdcem. To mluví jazykem vaší duše.
Lidi mají často pocit, že to neumí, nedokáží slyšet svoje srdce.
My se právě tomuhle věnujeme s mým kolegou Markem na semináři Cesta vize.
Dokázali jsme už přepnout do srdce mnoho “hlavových” účastníků semináře a to i ty, kteří nevěřili, že existuje něco jako řeč hlavy a řeč srdce.
Můžete si na začátek zkusit jednoduché cvičení, které najdete zde.
Co se stane s vizí, když ji definujeme, pojmenujeme, dáme jí podobu, vizualizujeme ji a vyšleme do vesmíru?
Začnou se dít krásné a nečekané věci. Vesmír vám bude po boku.
Na semináři s vizí pracujeme tak, že vám ji pomůžem nejen vložit do slov a obrazu, ale také vám pomůžeme vytvořit plán, jak na to.
Ono nestačí sednout si na bobek a upřímně se pomodlit. Je taky třeba dělat aktivní kroky k naplnění své vize.
Když je jasné PROČ, tak JAK se vždycky najde. Ve chvíli, kdy uvidíte svůj sever, začnou se objevovat cesty a na cestách okolnosti, osoby a podmínky, které vám budou nápomocné.
Je prostě potřeba vědět, kam jdete, aby se vám ukázala cesta – pamatujete na Alenku?
…nebo se uvidíme na našem semináři Cesta vize?
