Slza z tváře padá

Kam až si v životě pamatuju, vždycky jsem plakala. Z mnoha důvodů.  Ze smutku i z radosti, z úleku i úžasu, dojetí i uvolnění. Kam až si v životě pamatuju, takže dodnes. Rozpláče mě třeba sdílená radost – když slyším lidi spolu zpívat, vidím tančit. Dotýká se mě to krásně.  Rozpláču se, když jsem unavená a potřebuju se přepnout a odpočinout si. V kině a divadle pláču zcela bez rozpaků. Rozpláče mě samozřejmě smutek nebo třeba to, když říkám něco, co jde z hloubky. Velký příběh. A vůbec nemusí být smutný. Jako by slzy všechno, co jde ven, uvolňovaly, promazávaly cestu, vyplachovaly.

Slzy silně spojené s uvolněním, s něčím příjemným. Voda obecně mi baží. 

Pláč mě zastihuje ve všech možných situacích. Ve vší rozmanitosti těch situací jsou přesto často vnímané jako projev slabosti (minimálně já jsem se v těch situacích často takto cítila – hendikepovaná) nebo uvádí lidi do divných rozpaků, případně je pudí mě utěšovat.  

Před spaním nám otec hrál často na kytaru. Jedna jeho oblíbená byla: 

V zahradě za cihlovou zídkou, popsanou  v různých výročích, sedává na podzim, na trávě před besídkou, děvčátko s páskou na očích. Prosím Vás nechte ji, nechte ji, tu nevidomou dívku, prosím vás nechte ji si hrát. Vždyť možná hraje si, na slunce s nebesy….! 

Karel Kryl

Zaručený! Vždycky jsem si předsevzala, že to vydržím, snažila jsem se fingovat, že se mě ten text nedotýká a když už, tak ne tak, že se rozbrečím a pak jsem šla desetkrát čůrat a tam jsem plakala na záchodě. Ať už to ježkovy oči dohraje, to má tolik slok! Proč? Před spaním!

Jednou jsem jela ráno, autem, probouzejícím se Norskem, překrásným údolím, mlhou,  na benzinku pro chleba. Nádhera. Nefungovalo mi autorádio a tak jsem si zpívala. Začala se ze mě, sama od sebe, zpívat česká hymna. U druhého KDE DOMOV… jsem se rozplakala, ale zpívat jsem nepřestala, zpívala jsem a plakala a usmívala jsem se, jakou nádherou jedu. Bylo to krásné, cítila jsem to uvolnění na duchu i v těle, sama v autě, údolím, mlha, řeka… Když jsem dojela na benzinku, dívali se na mě a ptali se, jestli potřebuju pomoct. Byla jsem uplakaná, ale usmívala jsem se šťastně! A oni se ptali. 

K Vánocům jsem ještě i dlouho do dospělosti dostávala speciální dárek. Bylo na něm napsáno PRO PLAKALKU. Bože, jak mě to sralo. Byly tam kapesníky. Příšerný! Copak ani moji nejbližší to nepochopili? 

Zase brečí. Nebreč. Ty brečíš? Ona brečí!

Mám kamarádku Káťu, když měl někdo svatbu, hosté se ptali, jestli tam bude Káťa, svatební plačka. Ona se vám umí tak krásně dojmout a k tomu se tak usmívat! Dávala ostatním precedenc  k tomu, také plakat a smát se, dojmout se. Nechat to téct bez pocitu trapnosti. Díky za to.

Plačme, plačte.. bez rozpaků. Když je to třeba, plačme. Především dnes, kdy jsou emoce často jen smajlík.

Není žádná sranda, si dovolit plakat, kdykoliv, kdekoliv a z jakéhokoliv důvodu, když je to třeba.  Upřímně řečeno, je spíš k pláči, jaká je to dřina.

Příspěvek vytvořen 11

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek