Do smrti dobrý

Do smrti dobrý

Smrt. Smrtolka. Úmrtí. Skon. Zubatá. 

V konverzaci naší společnosti podobně silné tabu jako sex nebo peníze.

Chodí všude okolo a nikdo ji nechce potkat. Kmotřička. Každému se pokloní už u kolébky a pak bysme ji už raději neviděli, neslyšeli a neznali.

Na začátek pár faktických údajů.

“O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Současně však lidi vědí, že by o smrti a umírání měli hovořit častěji. V průzkumu, který vypracovala agentura STEM/MARK v roce 2011 pro o.s. Cesta domů, 66% dotázaných odpovědělo, že to nedělají zejména kvůli obavám z vlastního konce, a podle 59% se toto téma dlouhodobě opomíjí v rodinách.

Zdravotníci jsou podle téhož šetření z 88% přesvědčení, že je správné vést rozhovory o smrti a umírání s dětmi. Současně 95% oslovených zastává názor, že děti mají své rodiče vidět pečovat o prarodiče, a tři čtvrtiny populace se domnívají, že děti by se měly účastnit pohřbů. Proti tomu pouze 14% odpovídajících podniklo nějaké opatření pro případ vlastního úmrtí  a jen 5% se předem se svými blízkými domluvilo na vlastním pohřbu.“

Jiřina Šiklová – Vyhoštěná smrt

Podle respondentů se lidé v souvislosti s umírání nejvíce bojí ztráty důstojnosti a soběstačnosti (51%). Dále se obávají bolesti (46%), odloučení od blízkých (35%) či osamělosti (26%) a duševního strádání (24%). Relativně nejmenší část respondentů (13%) spojuje své obavy s tím, co bude po smrti”

Tento rok je pro mě intenzivní. Je to rok plný konců a odcházení. Zvláštní na tom je, že mám hluboký pocit, jako by se všechny mé  uplynulé, probíhající i budoucí ztráty sečetly v jednu. Jako když sbalíte spoustu věcí rozházených po posteli do jedné pohodlné krosny, hodíte si ji na záda a víte, že teď už to poberete a unesete a že to vlastně vůbec není těžké. A že tu krosnu vlastně klidně můžete dát na nádraží do úschovny a nebo ty krámy vyhodit. Jako bych najednou všechny ty ztráty a odchody viděla jako příležitosti pro nový začátek. Nejen to. Jako by to byl všechno jeden a tentýž bod. V mém náhledu života to do sebe vlastně skvěle zapadá. Je mi blízké vnímat život jako cyklus bezpočtu malých začátků a konců. Neustálé kruhy a spirály, kdy konec a začátek jsou totéž.

A o tom chci dnes psát. O smrti a umírání. Cítím, že to bude dlouhé. Máte šanci to vzdát už teď.

Bylo to v šesté třídě. V hodině literatury u mojí oblíbené paní učitelky Komárové. Není podstatné, co jsme zrovna probírali, ani už si to nepamatuju, ale tam se to stalo. Stejně nečekaně, jako jsem se jednou v dějepise naučila pískat na prsty, mi v literatuře došlo, že jsem smrtelná. Docvaklo mi to se vším všudy. Hluboce uvnitř. Se vší tou konečností a také tím, že nejen já, ale všichni kolem mě, celé moje rodina jednou zemře a že není čas, který je vhodný nebo naplánovaný. Může to být kdykoliv a je to definitivní. Tohle velké aha! mě vyděsilo tisíckrát víc než to, že v dějepise dostanu za pískání poznámku. Vyděsilo to celou mou duši i tělo. Samozřejmě, že jsem věděla, že jednou všichni umřeme, ale v tu chvíli jsem to poprvé pochopila až do morku kostí. Rozklepala jsem se, nemohla jsem dýchat, na zádech pot. Omluvila jsem se, že potřebuji na toaletu a tam jsem plakala a plakala a plakala.

Chápala jsem tehdy smrt jako násilný konec. Nespravedlnost, se kterou nic nemůžu dělat. Moje bezmoc byla obrovská.

O té doby uteklo už pěkných pár letních prázdnin a nemálo setkání s Kmotřičkou v mé blízkosti. Můj vztah s ní se napravil, přijala jsem ji do rodiny a myslím, že na Facebooku bysme asi byly kámošky a ona by lajkovala nejeden můj post. Doufám, že to máme už do smrti dobrý.

Jiřina Šiklová ve své skvělé knížce Vyhoštěná smrt píše:

“Na rozdíl od jiných živočichů o svém zániku víme. Vědomí smrti, tedy vědomí konečnosti našeho života je asi základním znakem lidí. A protože antropos v řečtině znamená člověk, antropinum, to, co odlišuje člověka a nepřímo i lidstvo od ostatních živočichů je právě vědomí smrti. Toto vědomí stálo u vzniku řady náboženských kultů, obřadů a celých kultur.”

Jiřina Šiklová

Pominu teď všechny předchozí ztráty a budu se soustředit jen na loňské léto, aby z toho nebyl román. V létě jsem slavila své čtyřicáté narozeniny. Je to jedna z mých nejmilejších oslav. Radost za to, že jsem na světě. Večer předtím mi volal bratr. Táta leží v nemocnici, on právě jede od něj. Plakal. Táta byl krátce po operaci srdce a navíc to byl muž, kterému cinkalo na dně každé sklénky a Bůh ví, co ho nutilo se na dno každé své sklénky propít. Našel ho doma soused. Zavolal záchranku. Odvezli ho. Nevnímal. Táta vždycky říkal, že až to bude, tak to bude. Nemělo žádný význam usilovat o to, aby měnil svůj způsob života, zpomalil, opatroval se, přestal pít, zprovoznil doma kamna, nelezl na tu třešeň. Poslední léta mi dal táta do života jednu důležitou lekci. Nemáme právo ani sílu měnit cizí život k obrazu svému. Pochopila jsem to  a přijala. 

Táta ležel v nemocnici 300 km ode mě a já měla na zahradě připravenou slavnost svého narození a doma spící zítřejší hosty. Cítila jsem ji. Kmotřičku. Byla blízko. Usnula jsem na gauči v obýváku s mou dcerou v náručí. Brzo ráno mě probudil křik. Venku se prali kocouři. Všichni ostatní spali. Šla jsem na zahradu, kocouři utekli a najednou bylo kolem takové ticho, až jsem si ho všimla. I ptáci chvíli nezpívali. Byla tam. Kmotřička. A ráno bylo velmi mladičké. A všechno kolem mě vypadalo jako dřív. Tráva byla stejně zelená, lavička stále stejně modrá, všechno bylo na svém místě a přitom to bylo všechno úplně jiné. Věděla jsem nepochybně, že přišla. Ještě chvíli jsem seděla bez hnutí na zahradě, pak jsem se vrátila domů, zapálila svíčku a lehla si zpátky k mojí dceři.  Usnout jsem nemohla. Bylo ve mě ticho. Už jsem jen čekala, až mi zavolá brácha. Volal chvíli na to a tlumočil vzkaz z nemocnice. Táta zemřel. Plakala jsem. Ne zoufale, ale klidně.

Chtěla jsem se rozhodnout. Buďto budu dnes truchlit nebo oslavím život. Rozhodla jsem se pro život.

Svým způsobem opakovaně cítím, jak má smrt v mé blízkosti obrovskou sílu poutat mě k vlastnímu životu.

Kromě mého muže a naší nejstarší dcery a mojí maminky a jejího přítele jsem o tom nikomu z hostů neřekla. Po snídani jsem jim oznámila, co se stalo i to, že mojí volbou je dnes oslavit život. Trvalo mi do tří do odpoledne přijmout tohle rozhodnutí i hluboce v mém srdci. Když jsem se cítila připravená, dala jsem si sprchu. Cestou do koupelny, uplakaná, tichá,  jsem řekla všem: “Až vyjdu ven, budu připravená slavit.” Voda umyla všechno to poslední, co mi ještě mohlo bránit. Vyšla jsem ven klidná, s úsměvem a připravená. Chvíli na to, zazvonili u branky první hosté. Radovali jsme se, jedli, pili a smáli se dlouho do noci. Tátova svíčka hořela celou tu dobu.

Může se to zdát necitlivé, cynické, nevhodné? Necítím to tak. Nemám už strach ani potřebu bránit smrti, aby přišla v ten okamžik, který je jí určen. Nezlobím se na ni, nepuká mi srdce. Vnímám její oprávněnou náležitost k životu.  Jistě, že jsem byla smutná, jistě, že jsem plakala, ale necítila jsem její nespravedlnost.

“Vnímání smrti toho druhého a blízkého člověka je důležité pro nás, co zde  zůstáváme. A třeba ten blízký potřebuje jakýsi souhlas od nás, že může už odejít, že smí odejít. Souhlas od nás blízkých, že opravdu už může zemřít. Ne, že to bez něho vydrží nebo že je jeho nemoc neobtěžuje. Ta tím je “chystám se odejít” , potřebuji si ještě srovnat – ne věci do batohu, ale svůj vlastní život. I proto se možná umírá v noci nebo spíše k ránu. Jako by člověk potřeboval mít na smrt klid. Ve stejnou dobu se také lidi nejčastěji rodí. Také k ránu. Možná, že to je reziduum po našich předcích.Tlupa, do které člověk patřil, vždy někam putovala. Její členové jí museli stačit. A teprve večer, když se vše ztišilo a tlupa se uložila k spánku, mohl její člen zemřít. Ale také se mohl nový člen tlupy narodit. Dodnes to platí. Příchod i odchod potřebují čas, koncentraci jedince na sebe sama.”

Jiřina Šiklová – Vyhoštěná smrt

Snad nejtěžší text, jaký jsem kdy psala byla tátova smuteční řeč. Co se vlastně říká a jak?  Tohle vás žádná slohovka nenaučí. O pohřeb jsem se starala já a bratr. Nechtěli jsme, aby na pohřbu mluvila cizí paní v černém saku, která ho uvidí až v rakvi. Zároveň jsem ale věděla, že řeč pro tátu asi nebudu schopná číst. Domluvila jsem se s mým kamarádem, který má zvukové studio, že řeč nahraju a pustíme ji ze záznamu. Mě to zároveň dalo možnost prožít si celý jeho pohřeb hluboce a intimně a bez stresu, že smuteční hosté mi nebudou rozumět ani slovo. Ani slovo o něm. Pro něj. Uvědomila jsem si v ty okamžiky, jak je rozloučení tak moc důležité. Jak je důležité ho prožít do konce. Dovolit si nechat emoce plynout, vědomě prožít ten rituál loučení, aby kruh byl uzavřen, aby mohla bezpečně navázat nová spirála dalšího začátku. A musím říct, že loučení s ním bylo krásné, důstojné a upřímné a že necítím, že by bylo něco, co jsme  si spolu nedořekli, nedokončili, nestihli.

Téměř návazně na smrt mého táty se velmi výrazně zhoršil zdravotní stav naší babičky. Je to maminka mojí mámy.  Je jí 82 let. Je 61 let vdaná. Skoro 20 let se spolu se svým mužem starala doma o vlastní maminku. Jestli někdo může říct, že má tu nejhodnější babičku a světě, jsem to já. Stará se o ni teď moje maminka a její přítel, kteří bydlí ve stejném domě. Není v plánu, že bysme ji převáželi kamkoliv jinam. Bude doma. S rodinou. Do konce.

Americká psycholožka a thanatoložka Elisabeth Kubler-Rossová zformulovala studii O smrti a umírání na základě stovek rozhovorů s lidmi, kteří zjistili, že jsou nevyléčitelně nemocní a brzy zemřou. Její práce patří k těm nejcitovanějším svého druhu.

Umírání rozdělila do pěti fází podle toho, jak probíhá reakce lidí v návaznosti na to, že dostanou zprávu o své nevyléčitelné nemoci. Tyto fáze jsou ovšem platné i pro budoucí pozůstalé. Nejbližší rodinu a přátele, kteří se s umírajícím cítí citově svázaní.

V základu jsou tyto fáze popsány jako:

  1. Popírání
  2. Hněv/Agrese
  3. Smlouvání
  4. Deprese
  5. Smíření

Pro mě bylo velmi zajímavé sledovat, co zhoršující se stav babičky dělá s jejím okolím. Kdo se jak vzteká, komu je co líto, kdo by ty nechodící nohy chtěl rozcvičit a kdo má potřebu vrátit zpět její čistou mysl a vysvětlit, že zítra opravdu nebudou Velikonoce, kdo má strach a kdo se bojí jejího odcházení a kdo svého. To celé by vydalo na knihu. Zřejmě nejbolestivější je její současný stav pro dědečka, jejího manžela. Láska jeho života den ze dne přestává chodit, hýbat se, pamatovat si. A on, který uměl vždycky všechno smontovat, opravit, vymyslet, zajistit je sám na kraji sil. Žena jeho života se ztrácí před očima a nejde dělat už nic. Jen ji milovat.

Přála jsem si jim pomoct. Nebydlím poblíž. Přijedu, kdy to jde, ale jsme od sebe několik hodin cesty. Je mi líto jejich smutku, strachu, lítosti a bolesti a to o to víc, že já nahlížím na smrt a umírání jinak. Přeji si zprostředkovat jim ( a hlavně mamince, pro kterou je loučení s jejími rodiči a péče o ně opravdu těžká) nejen část mého pohledu, ale i možnosti, jak si nechat pomoct a nebýt na to sám.

V současné chvíli jsme v kontaktu s Charitou, která jediná má v našem okolí působnost a je schopná doprovodit umírajícího i rodinu na této cestě. Iniciuji  otevřené rozhovory k celému tomuto tématu a snažím se pomoct jak to jde, aby v této části našeho života byl stále ještě prostor na lásku a radost.

Z průzkumů jasně vyplývá, že většina umírajících si přeje zemřít doma, v kruhu svých blízkých a v prostředí, které je jim známé. Zajímavé na tom ale je, že téměř 51% lidí umírá v institucích a obrovská část navíc na akutním nemocničním lůžku, které je určeno pro zdravotnickou a ne paliativní péči.  Navzdory přání umírajícího a doporučení lékařů tak přirozenému  a lásky plnému odchodu tak často brání rodina, která “bojuje” do poslední sekundy, i když čas už dávno uplynul a zdravotní stav je nezvratný. Brání se tím nejen té konečnosti jednoho života, ale  zároveň tak sobecky odsouvá smíření s vlastním strachem ze smrtelnosti nás i blízkých. Je to jednodušší, když smrt není přítomná ve vašem domě. Proto dává velký smysl přidat si Kmotřičku do přátel už během našeho plného života. Vrátit ji zpátky do našich životů a postelí tak, jak tomu bylo dřív, kdy se rodilo a umíralo na stejném lůžku. Nejen, že budete mít každé doprovázení snažší a méně bolestivé, ale nebudete umírajícího zdržovat svým děsem a nepřijetím celého aktu umírání. Přijmout přítomnost smrti i její autonomní kalendář je osvobozující a přináší do života … jak to říct … spoustu života!

“Úzkost ze smrti je matkou všech náboženství, která se tak či onak pokoušejí zmírnit muka naší konečnosti, Bůh, jak je formulován ve všech kulturách, nejen že tlumí bolest smrtelnosti určitou představou věčného života, ale navíc těší děsivou osamělost tím, že nabízí věčnou přítomnost a předkládá nějaké jasné odpovědi na to, jak žít smysluplný život”,

Irvin D. Yalom – Pohled do slunce

Když jsem naposledy odjížděla od babičky, šla jsem se ještě rozloučit a oni oba spali. Babička i děda. Dva milenci, co se drží za ruku ve svém manželském lůžku, čela vedle sebe. Nechtěla jsem je probudit. Stála jsem několik minut ve dveřích a jen jsem se na ně dívala. Usmívala jsem se a bylo ve mě tolik lásky, jako když v noci pozoruju svoje spící děti. Vím že brzy odejdou. Když půjde jeden z nich, druhý odejde brzy. Jsou jako labutě. Nemohu být jeden bez druhého.

Opatruju každou chvilku, kdy si ještě mají chuť povídat, každý babičky údiv a úsměv, každý dědův klidný spánek jako poklad. Těším se na to, že přijedu za týden a ještě třeba budu mít čas pochovat v náručí tu jejich křehkost a vidět jejich lásku. Třeba ano, třeba ne. Věřím ale tomu, že to stihnu a budu je moct držet za ruku. Jsem přesvědčená, že i kdybych byla velmi daleko, dozvím se, že odcházejí a zase bude na světě chvilku ticho. Kmotřička mi přijde říct. Jsme přece přítelkyně.

Přejete si nějaký mortal morál na závěr?

Nechte své odcházející  v míru  a klidu jít. Dejte jim čas, jaký potřebují a péči, která jim projeví vaši lásku a  poskytne jim důstojnost. Důstojnost, která se zrcadlí v respektu. Nezlobte se na ně a nevyčítejte jim, že je to v nevhodný čas. Žádný čas není vhodnější než ten, kdy oni sami se rozhodnou podat ruku svojí Kmotřičce.

Nedávno se mě můj muž ptal, jak si představuju dům, který si sníme jednou postavit a já vím, že součástí domu mého srdce je i vejminek pro moje/naše blízké.

Příspěvek vytvořen 11

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek